Současná doba přeje kapelám, které více či méně čerpají od THE MARS VOLTA. A byť je diskutabilní, zda se alespoň někdo z nich přibližuje charismatu tohoto vzoru, mnozí onu zajímavou polohu zvládají velice zručně. THE FALL OF TROY mezi ty úspěšnější rozhodně patří, vždyť album „Doppelgänger“ vyneslo skupinu do slušných výšin rockového světa. Následovník „Manipulator“ tak nemá vůbec jednoduchou startovní pozici. THE FALL OF TROY však ambiciózně vstupují do dalšího bazénku vývoje a opět kolem sebe rozstřikují divoké cákance svým typicky epileptickým plaveckým stylem. Dokonce se dá říct, že se v jejich hudební lázni rozpustila i zrnka dalších aromatických esencí. Pokud se mohlo zdát, že po rozdováděném „Doppelgänger“ už skupina nemůže stvořit něco ztřeštěnějšího, pak to bylo zdání klamné, neboť skladby na „Manipulator“ jako by ignorovaly běžné hudební postupy a snad naschvál kombinovaly krkolomné pasáže a motivy do těch nejnepředvídatelnější forem. Dostáváme se zde mnohem blíže extrémní hranici logiky a pokud bych hledal přirovnání, asi nejvýstižnější by byla kombinace PSYOPUS a THE MARS VOLTA. Únikem pak jsou umírněnější pasáže blízké i skupinám jako CIRCA SURVIVE nebo KADDISFLY.
Úvodní skladba „Cut Down All The Trees And Name The Streets After Them“ ještě plně neodhaluje onen široký hudební prostor, ve kterém se současní THE FALL OF TROY pohybují. Přesto už se setkáme s lehkými emo ozvuky, screamo výbuchy a především pak mathcorovými krkolomnostmi. Inspirace THE MARS VOLTA (na minulém albu jen střídmá a skrytá) se obnažuje v „The Dark Trail“ a především pak v následné „Quarter Past“, kde divoce afektované kytarové linky a roztěkaná nespoutanost rytmiky nabírá podobu až nezdravě působícího napodobování. Celkově se dá říci, že na „Manipulator“ se THE FALL OF TROY posunuli ještě více do extrému. Na vyšším podílu instrumentálních ekvilibristik má zřejmě podíl i fakt, že se Thomas Erak a Tim Ward do jisté míry osvobodili od vokálních povinností, které předali hostujícímu Nouela Johnstonovi. Hlasové kreace jsou však svou barvou i projevem blízké tomu na co jsme byli zvyklí z „Doppelgänger“, jen se v mnoha okamžicích posouvají ještě více do THE MARS VOLTA tvářnosti, především ve vysokých uječených pasážích, jež současné vokální složce THE FALL OF TROY v jistém ohledu dominují.
Svazující okovy vzorů však skupina trhá na kusy především neochotou držet se jakýchkoli pravidel. Inspirace využívá (a zneužívá) hlavně pro efektní střídání povah své schizofrenické hudby. Jako šílící uragán působí „Semi-Fiction“ - divoká mathcore uchylárnička srovnatelná s již zmíněnými PSYOPUS, kterou střídá příjemně melodická „Oh, The Casino!“, kde se THE FALL OF TROY nadobro odpoutávají od podobnosti s THE MARS VOLTA a nechají vzpomenout na odlehčenější okamžiky minulého alba. Za působivým zpracováním desky je snad možno vidět i vliv zkušeného producenta Matta Baylese, který svůj um uplatnil například na albech MASTODON, NORMA JEAN, ISIS nebo BOTCH. Ani on ale nedokázal odstranit nepříjemný fakt, že ke konci alba ztřeštěné výbuchy tak nějak ztrácejí na zajímavosti, jednak pro zákonitou vyčerpanost posluchače, pro kterého není snadné více jak tři čtvrtě hodiny zpracovávat ony divoké neurózy, druhak pro náznaky vyčerpanosti samotných THE FALL OF TROY, kteří jako by se v závěrečných skladbách uchylovali k poněkud samoúčelným exhibicím. Odlehčující akustika „11“ je tak jakýmsi záchranným kruhem, který zřejmě většina posluchačů s vděčností přijme.
Značná popularita, kterou skupině vyneslo minulé album „Doppelgänger“, evidentně neubrala nic na jejich bouřlivé osobnosti, žádné podvolování se trendům ani snahu o komerční kalkul na „Manipulator“ nenajdete, naopak vás pohltí vichřice za extrémy se ženoucích bláznů. Ono to nemusí být vždy to nejlepší, ale v případě THE FALL OF TROY je to asi přirozená a správná cesta.
Jak hodnotím předchozí počiny:
The Fall Of Troy - [7,5/10]
Ghostship Demos (EP) - [9,5/10]
Doppelgänger - [9/10]
