„Osamělá a nešťastná,
bárka v moři ztracená,
stále žije s nadějí,
že se blíží k pevnině.“ („Melt Away“)

Těžký je úděl romantických duší, melancholicky vzhlížejících k tesklivé černotě hloubavého myšlení, chmurným vizím novověku a neopětovaným citům všehomíra, když nejsou na světě samy. Člověk by jim rád naslouchal, člověk by se rád vtělil do jejich rozpaků, ale cožpak to zkrátka jde, když na každém dalším rohu zaslechne kázat o tomtéž stejně do černa odděného básníka s elektrickou kytarou přes rameno, kterému z tmavě podmalovaných očí užuž stéká slza? Všeho moc škodí, říkává se, a pro škatulku omamného doom-gothic rocku, balancujícího mezi smutkem a jiskřičkou naděje, to platí stejně jako pro každou jinou.

A právě to bude myslím největším (a možná i nepřekonatelným) problémem GREEDY INVALID. Skupina, k jejímž největším úspěchům bezesporu patří „jen“ několik postupů do semifinále a finále soutěže „Rock Made In Gambrinus“, se nejspíš velmi těžko stane někým jiným než pouze (a třeba stokrát zavedeným) jedním z mnoha. To si troufám tvrdit neznaje dřívější nahrávky šestičlenného severomoravského sdružení (v jehož středu jsou hýčkány i dvě příslušnice něžného pohlaví, z nichž ta druhá má dokonce pod palcem bicí nástroje) a aniž bych samozřejmě zároveň chtěl nějak znevažovat jeho úspěchy ve shora jmenované soutěži. Album „Dancing Little Flames“ je v tomhle směru naprosto jednoznačné a křišťálově průhledné, takže vlastně ani nepřipouští žádné zcestné výklady. GREEDY INVALID jsou na něm totiž přesně těmi melancholickými romantiky (však také o sobě sami tvrdí, že hrají „melancholic gothic rock“), o kterých jsem právě mluvil. Shrbení, na kolenou a se zápalem pro věc skládají barevnou mozaiku kytarových riffů a hojných klávesových melodií, poctivě jí prokládají střípky příslušně procítěného zpěvu, ale když se postaví, aby si prohlédli definitivní výsledek své náruživosti, jakoby se jim výsledný obraz zamlžil a pomalu začal rozostřovat před očima. Často jim chybí podstatný důraz a z něj vyplývající vlastní výraz, chvílemi se ztrácí v lechtivé příchuti hvězdných HIM, a doopravdy a se vším všudy zajímaví, řekl bych, jsou jen na pár místech. V úvodní instrumentálce „Triumph Of The Soul“, v černokněžnické „Melt Away“, rozrážející na havraních křídlech večerní šero, v titulní „Dancing Little Flames“, ověnčené jiskřivými klávesovými motivy a ze všeho nejvíc v „Choke“, neprůstřelné a originální hitovce lehce srovnatelné s takovým nesmrtelným kusem jako kupříkladu „The Last Time“ od PARADISE LOST. Jinak je to, bohužel, už jen o poctivé rutině, jíž nejspíš není souzeno dotáhnout to někam dál.

Mé pocity z „Dancing Little Flames“ bych proto docela nejspíš označil jako smíšené. GREEDY INVALID na něm dozajista nevyrostli do domácí (o světové samozřejmě ani nemluvě) extratřídy, nicméně jistý svéráz se jim v žádném případě upřít nedá. Pohříchu však v takovéhle situaci nejsou sami a zřejmě to, jak už jsem předznamenával, bude mít zásadní slovo při rozhodování o jejich věcech příštích.