Každý příběh jednou dojde až ke svému konci. Ten o SENTENCED se uzavřel pozdě večer 1.10.2005, kdy ve vyprodané hale Teatria v Oulu dozněla skladba „End Of The Road“, symbolicky zvolená na úplný závěr posledního koncertu v kariéře The Northernmost Killers Themselves. Je to věru zvláštní pocit sledovat záznam konce kapely, která patřila více než deset let k mým osobním favoritům, a to jak na poli death metalovém, tak později na poli gothic rockovém. Pakliže sdílíte podobný názor, jistě nebudete příliš váhat a přijmete mou nabídku stát se přímými svědky posledních okamžiků existence jedné z nejvýraznějších kapel, která kdy ve Finsku vyrostla.

Aktuální DVD „Buried Alive“ je rozděleno na dva disky, přičemž první ukrývá samotný záznam rozlučkového koncertu a druhý se pyšní nejrůznějším bonusovým materiálem. S vašim dovolením se nejprve zastavím u části druhé, tedy u bonusů. Vedle nezbytné diskografie a přehledu notoricky známých videoklipů se jako nejvíce zajímavá položka jeví dvojice rozhovorů. V prvním případě usedli do horkého křesla zpěvák Ville Laihiala a neustále pokuřující kytarista Sami Lopakka, ve druhém pak nechal vyniknout svoji koženou čepici bývalý vokalista Taneli Jarva. Během bezmála čtyřicetiminutového (a mimochodem velice příjemného) interview samozřejmě přijde řeč i na možnost pozdějšího re-unionu SENTENCED, a to alespoň v rámci ojedinělých, především festivalových performancí. Jsem rád, že výše uvedení protagonisté tuto možnost kategoricky vyloučili a neznevážili tak svoji závěť, jež emitovali před vydáním posledního studiového záznamu „The Funeral Album“ (2005). Zbývající části bonusového disku tvoří obsáhlá foto galerie (zvláště úsměvné jsou nejstarší snímky, konkrétně pak vzdorovité výrazy na mlíčných tvářičkách ještě ani ne osmnáctiletých kloučků) a konečně povinné, leč veskrze zábavné záznamy dění na stage, backstage nebo v tourbuse v rámci rozlučkového tažení SENTENCED Finskem v létě 2005.

Osobně jsem shlédl SENTENCED živě pouze jedenkrát, konkrétně se tak stalo na podzim v roce 2000 v paláci Akropolis, kde Finové vystoupili po boku IN FLAMES a DARK TRANQUILLITY. Pokud ale porovnám tehdejší skromné vystoupení před několika stovkami nadšenců se současnou více než dvouhodinovou show před zraky několikatisícového davu, je to srovnání nesrovnatelného. Ano, The Northernmost Killers Themselves už dávno přerostli formát lokální kapely a hlavně ve své domovině se stali hvězdami první velikosti koncertujíce před vyprodanými halami a na počkání fasujíce zlaté desky za tisíce a tisíce prodaných nosičů. V záři reflektorů a působivých pyro-efektů mi však SENTENCED nejsou tolik blízcí jako tomu bylo onoho zářijového večera, velkoryse pojaté vystoupení dusí unikátní spirit jejich skladeb a v mých očích mi je trochu odcizuje.

K playlistu výraznějších námitek nemám, snad jen škoda, že nezazněla „Home In Despair“ a plíživá „Shadegrown“ z prvního alba s Villem Laihialou u mikrofonu. Předchozí frontman, tedy Taneli Jarva, dostal rovněž pozvánku na funus a s přehledem vystřihl hned pět skladeb reprezentujících death metalové začátky SENTENCED. Samozřejmě nechyběla klasika ve jménu „Northern Lights“, „The Way I Wanna Go“ nebo staré známé „Nepenthe“ z třetí řadovky „Amok“ (1995). Po odchodu energického Taneliho se už pokračovalo především v intencích poslední dvojice alb jen s občasnými výlety směrem k „Down“ a „Frozen“. Zdá se mi, že Villemu daleko více sedly novější skladby, ty starší rozhodně nebyly splněné na potřebných 100% (viz jasně ujíždějící refrény v „Sun Won´t Shine“ a „Drown Together“). Rovněž mě vůbec nepotěšily některé backing vocals, za všechny uveďme ostudně upozaděný bridge v „Bleed“, nad kterým by dozajista zaplakal nejen Vorph ze SAMAEL, jenž ho kdysi v útrobách studia Woodhouse nazpíval. Na druhou stranu tím, kdo prošel bez ztráty kytičky, byl korpulentní kytarista Sami Lopakka, který bez jakéhokoli přehánění odehrál všechny party jako z desky. Jen tak mimochodem by mě zajímalo, kolik kilo se mu podařilo během kariéry nabrat, vždyť při photo session k „The Funeral Album“ měl velké problémy vůbec se nacpat do poměrně rozložité rakve, symbolu to rozlučkové nahrávky SENTENCED.

DVD „Buried Alive“ je velmi profesionálně odvedeným epitafem kariéry Odsouzených. Disponuje výtečným zvukem i obrazem, zároveň však odrazuje svou strojeností a přílišnou bombastičností. Výkony zúčastněných (pravda, kromě nejistého Villeho) jsou reprezentativní a působivé, stejně tak jako atmosféra v po střechu nabité hale Teatria. SENTENCED si odbyli důstojný pohřeb, já však budu i tak raději vzpomínat na jeden podzimní večer, kdy mi finská pětice byla daleko blíže.

„Death is not the greatest of evils: it is worse to want to die and not be able to“ (Sofokles)