Kdeže loňské sněhy jsou. Na alba „Tales From The North“ (1999) a především pak „Public Glory, Secret Agony“ (2000), na nichž italští WHITE SKULL jednoznačně nejhlasitěji promluvili do celosvětového speed metalového dění, už dávno usedla slušná porce prachu, a ačkoliv kapela dělá všechno možné pro to, aby se na ni v dobrém jen nevzpomínalo, ne a ne se jí to podařit. Odchod nezaměnitelně drsné a charismatické zpěvačky Federicy „Sister“ De Boni v roce 2001 zkrátka WHITE SKULL poznamenal více, než by si zřejmě byli sami ochotni připustit, i když to samozřejmě nebyl jediný důvod, proč to s nimi jde (sice pomaloučku a polehoučku, ale přece jenom) čím dál tím víc z kopce. Následně totiž v sestavě málem nezůstal kámen na kameni (své pozice si podrželi jen Tony „Mad“ Fontó a Alex Mantiero), nový zpěvák Gus Gabarró několikráte předvedl, že (třebaže zpívá podobným způsobem) prostě není schopen plnohodnotně nahradit svoji předchůdkyni, a k tomu všemu dvornímu skladateli Fontóovi začaly slyšitelně docházet tvůrčí schopnosti a síly. Situace hodna ručníku do ringu, řekl by možná jeden.
Jenže to by se nejspíš zmýlil. Tedy zejména při pohledu na počínání samotných WHITE SKULL, kteří se dál tváří, že tohle všechno snad ani nemůže být pravda a s neotřesitelnou dvouletou odmlkou pravidelně natáčí nová alba, a kteří tomu svému heavy želízku v ohni zřejmě pořád věří. Ostatně přesně v duchu téhle víry vzniklo a odehrává se i čerstvé album „The Ring Of The Ancients“, navzdory proklamované vůli kapely ovšem spíše coby příkladný artefakt poločasu speed metalového rozpadu, způsobeného dlouhodobým uskladněním na jednom a tomtéž vlhkém a chladném místě. Projev WHITE SKULL na něm totiž zkorodoval do nudného, stylově jednolitého masivu typických riffů a poněkud tuctového melodického podkladu, o nějž si ve snaze najít cosi hlubšího především několikrát rozbijete hlavu. A není se tomu co divit, vždyť o natvrdle průměrný výraz otvíráku „Ninth Night“, o vyšumělou rezignaci na totéž téma v titulní „The Ring Of The Ancients“ či „After The Battle (...Bottle)“ a o zoufale bezvýchodné hledání sebe sama v „From The Mist“ nebo „Valhalla“ by si asi rozbil hlavu každý, kdo jí má jen trochu na správném místě. Vskutku by mě zajímalo, kolik a jak moc opravdové energie bylo víceméně pro nic za nic proinvestováno právě do vzniku těchto skladeb. Nemohu totiž zároveň přeslechnout fakt, že ve skladbách „Head Hunters“, „King With The Silver Hand“ a „Marching To Alesia“ to kapele s nenápadným odkazem na její nejslavnější léta (plná ve všech směrech jiskřivého a poctivého speed metalu) naopak celkem slušně odsýpá, a tak by bylo určitě celkem zajímavé podniknout cestu do hloubi její skladatelské dílny, a zjistit zde, jak a proč to tam chodí.
On by to vůbec mohl být velmi interesantní výlet, kdyby se člověk dostal do míst, kde dnes vznikají alba podobná „The Ring Of The Ancients“. Třeba by se tam dal pochopit i fenomén toho, co kapely typu WHITE SKULL žene dál a dál k nahrávání stále lacinějších metalových kolekcí, přestože by právě ony měly nejlépe ze všech vědět, že pokud se při nejbližší možné příležitosti nějakým zásadním způsobem nevzpamatují, odejdou z tohoto světa jako průhledný přízrak své někdejší slávy. Kdo ví. Ovšem ani takové pochopení by samozřejmě nemohlo nastartovat porozumění, takže ať je to jak chce, pro mě WHITE SKULL na „The Ring Of The Ancients“ dokončili krok předposlední a chystají se k tomu poslednímu, rozhodujícímu. A jak je tak odhaduju… no, snad se nezapomenou něčeho přidržet.
