Tom Tykwer se do širšího povědomí uvedl zejména filmy „Lola běží o život“ či „Nebe“ a dalšími, jež ovšem měly spíše charakter nezávislých, nízkorozpočtových snímků. „Parfém“ patří mezi jeho první masivní, velkoformátové produkce a vedle Kieslowskym nedokončeného „Nebe“ je také již dalším pokusem o adaptaci cizí předlohy či námětu. Německý režisér je tak nakonec tím „vyvoleným“, který mezi mnoha známými jmény dostal příležitost převést Süskindův hypnotický text na filmové plátno. O tom, že rozpočet nebyl nijak drasticky omezen, svědčí i výtečné herecké obsazení v čele s Dustinem Hoffmanem, který se mihne pouze v epizodním, přesto důležitém partu parfuméra Baldiniho. Neurazí ani Alan Rickman v roli kupce Richise či osvědčený vypravěč John Hurt. Pro úplnost lze snad jen uvést, že mezi zainteresovanými tvůrci, kteří se svého času pohybovali na poli realizace, byli vedle Tima Burtona i Miloš Forman či Stanley Kubrick, který předlohu označil za nezfilmovatelnou.
„Parfém“ je snímkem o vůních, paších, o tom, jak i natolik prchavá esence může být lidským vnímáním povýšena na ideál krásy, jehož dosažení se nakonec v pokřivené mysli zhmotňuje v obsesivní touhu po něčem, čeho člověk ze své podstaty či z důvodů objektivních okolností nemůže dosáhnout. A takový je Jean-Baptiste Grenouille, něchtěný, nemilovaný, narozený na rybím trhu – nejvíce páchnoucím místě Paříže 18. století. Nicméně právě vůně a pachy jsou tím, co k vnějšímu světu netečného a chladného Jean-Baptiste váže a dodává nehynoucí vůli k životu. Jejich jemné nuance a odstíny dokáže ve své mysli přesně analyzovat a třídit na nejmenší fragmenty a poté je opět syntetizovat v nové variace. Určujícím okamžikem pro jeho další životní pouť je setkání se zcela novou vůní – vůní mladé dívky, která teprve v tomto okamžiku formuje v jeho prázdném vědomí smysl pro rozlišení mezi krásným a méně krásným. Jean Baptiste páchá první vraždu, která je úvodním krůčkem k posedlosti po uchování vůní a vytvoření jejich dokonalého archetypu, za nímž se ovšem podvědomě skrývají zcela jiné, mnohem závažnější pohnutky.
Pokusem o ztvárnění Süskindova románu na sebe Tom Tykwer vzal poměrně velkou odpovědnost nejen v převodu tak mnohovrstevné látky, ale současně ve vizualizaci na první pohled těžko zprostředkovatelného prvku, jakým vůně je. Se druhým jmenovaným si režisér poradil v zásadě na výbornou – čichové vjemy podává nápaditou prací s kamerou, rychlými a zkratkovitými střihy, které ve výsledku dokáží velmi sugestivně vykreslit vnímání hlavního hrdiny směrem k vnějšímu světu a jeho dokonalou orientaci v prostoru prostřednictvím pachů. Tam, kde je to vhodné, se nebojí režisér předvést látku patřičně naturalisticky, čímž plně dokresluje charakter dobového prostředí. Ostatně vizuální zpracování jako takové je velmi líbeznou třešničkou na dortu – bohatá výprava, okázalá a barvami hýřící estetika, prošpikovaná digitálními efekty. To vše výborně spolupracuje a formuje působivý a přesvědčivý dojem špinavé Paříze poloviny 18. století.
Literární předlohy se režisér drží poměrně striktně, nevytváří žádné vlastní odbočky, spíše ubírá či zjednodušuje (např. zcela vypuštěná epizoda s letálním fluidem). První polovina snímku je tak relativně věrným sledem působivých obrazů, jenž dokáží vybudovat velmi sugestivní atmosféru, hojně doprovázených poněkud nezúčastněným hlasem vypravěče v podání Johna Hurta – od Jean-Baptistova ranního narození na rybím trhu, přes otrocká léta v koželužně, až po vypuknutí jeho obsesivní a jediné životní touhy, jejíž počátek je korunován učednickým obdobím v manufaktuře profesně skomírajícího parfuméra Baldiniho, ztvárněného okouzlujícím Dustinem Hoffmanem. Zatímco první část filmu dokáže být velmi přesvědčivá a logicky definovat relativně pokřivené pohnutky „antihrdiny“, druhá část se až příliš smrskává na pouhou honbu za dcerou kupce Richise a „ztvárnění série vražd“ mladých dívek, jejichž chladné a citově odosobněné provedení má vést k získání dílčích vůní a vytvoření jedné dokonalé esence. A právě zde se poněkud vytrácí tolik potřebné motivy, které dávají Jean-Baptistovu jednání svébytnou logiku. Určující se zdát být především intermezzo v jeskyni, v jehož průběhu se ukazuje, že hlavní hrdina nemá vlastní pach, jenž by jej identifikoval a v přeneseném smyslu slova řadil do společnosti, zhmotnil jej v bytost, která může být brána v potaz a dokonce milována. Právě tuto část režisér bohužel notně zkrátil a upozadil právě onen druhý nosný motiv, jenž se skrývá za dosažením dokonalé vůně. Možná, že právě toto jsou okamžiky, které by si žádaly doplnění kontextu doprovodným vypravěčem. Druhým oříškem, který se také ne zcela podařilo rozlousknout, je vnitřní vývoj hrdiny, jehož interakce s okolím je minimální a omezuje se pouze na nutné činnosti, které jsou zcela pragmatické a korespondují s dosažením jeho „cílů“. Vtniřní svět a konfrontace se sebou samým tak zůstává divákovi skryta. Najdou se ovšem i výjimky jakými je např. takřka sexuálním napětím prosycená scéna se sledováním dívky, jež se stává první obětí, a která v plné explicitnosti odhaluje na letmý okamžik vyněmi prosycenou psychiku Jean-Baptiste Grenouilla, avšak zcela prázdnou a chladnou, jde-li o vřelý cit a empatii směrem k druhým. S potěšením naopak kvituji obě závěrečné gradace, které sice doplácí na předchozí rozmělněnost děje, v rámci daných možností však sdělují silnou pointu vyprávění a vrací snímku alespoň částečně jeho počáteční šmrnc a naturalistické vyznění.
Ponecháme-li stranou originální předlohu, je „Parfém“ především okázalým, výpravným evropským velkofilmem, který se, jde-li o formální stránku, může směle rovnat hollywoodským velkoprodukcím. Je jen možná škoda, že v některých okamžicích jde režisér cestou kompromisu tak, aby byl snímek přijatelný pro co nejširší diváckou základnu; někdy je až příliš explicitní a doslovný tam, kde to není zcela nutné a naopak možné experimenty zcela vypouští. Je tak jen škoda, že formálně velmi dobře provedený film v širším měřítku takřka rezignuje na zajímavý a v literární předloze určující filosofický podtext, který ovšem v logice příběhu hraje tu nejdůležitější roli.
