Už na minulém albu „Start From The Dark“ (2004) ukázali tito velmi dobře známí Švédové, že nechtějí setrvat pouze mezi kapelami, které se po letech dávají opět dohromady, výhradně díky notorickému opakování svých osvědčených hitů. Byť mne návratová deska zas až tolik nenadchla, rozhodně se o ní nedalo říct, že by byla slabá. Naopak – dalo se na ní vystopovat několik skutečně podařených skladeb. Před dvěma lety tedy EUROPE hodili poměrně odvážně rukavicí po všech, kteří kdy pochybovali o jejich životaschopnosti a předložili poměrně aktuálně znějící hard rockovou kolekci, jejíž těžiště leželo zejména na majestátní titulní skladbě. Současnost je znovu trochu jiná, ale návrat do zlatých osmdesátek rozhodně nečekejte. Na to mají tito dnes už čtyřicátníci muziku až příliš rádi, než aby se zasekli u kapitoly, která jim kdysi přinesla tolikrát diskutovaný úspěch. EUROPE jdou nebojácně dál svou vlastní cestou a řekl bych, že pokračují v ještě lepším a zralejším stylu, než mohli nabídnout minule.
Zatímco „Start From The Dark“ bylo albem jednoho hitu a velkého množství balad, které tu a tam rozetnula nějaká zemitější jízda, novinka se až na jednu povedenou výjimku bez pomalých, romantických skladeb obejde. A musím říct, že to věci pouze prospívá. Nové album „Secret Society“ je kompaktní ukázkou dravé soft rockové moderny – mluvím pochopitelně o stylu v intencích současného mainstreamu. Ovšem i přes tuto skutečnost ztrátou pestrosti a snad i odvahy tajemné společenství netrpí. Tím prvním důkazem je prvotřídní, košatý a poměrně současně aranžovaný zvuk a jím opatřené posluchačsky velmi atraktivní rockové skladby, mezi kterými jen stěží najdete vyloženě nudnou. Výjimkou je snad jen, hned v úvodu alba umístěný, vlažnější, afektovaný a poměrně netradiční titulní song pohybující se někde na území středního proudu a sladkobolné vaty pro nenáročné. Dál už je to jen pozitivní. Přirozená semknutost a síla tohoto materiálu jinak vychází zejména z bravurní kytarové práce ostříleného světoběžníka Johna Noruma a skladatelského a pěveckého talentu frontmana Joeyho Tempesta, který znovu dokazuje, jak zázračné hrdlo mu příroda nadělila.
Vrcholem alba je zejména rozmáchlý monument „Let The Children Play“, v závěru obohacený o netradiční dětský sbor, který je stejně jako song „Wish I Could Believe“ opatřen výborným pěveckým partem a poutavou instrumentací ve středním tempu. Za „Love Is Not An Enemy“ by se nemuseli stydět ani současní DREAM THEATER, protože Norumova kytara zde mohutně tesá divoký ornament. Zkrátka riffobití jak se patří, nikdy dříve u této kapely neslýchané. Bohatě zaranžovaná jediná balada na albu – „Mother´s Son“ – začíná komorním Michaeliho klavírem, ze kterého brzy vykvete v další zářivý klenot, jehož omračující nádheru podkreslují zejména citlivě využívané smyčce. Skladby jako „Always The Pretenders“ a „Forever Travelling“ reprezentují z minulosti nám dobře známe EUROPE v snadnějších a jednodušeji vystavěných skladbách. Mým osobním favoritem je strhující jízda „Brave And Beautiful Soul“, kde John Norum zní jako The Edge z U2 a své sdělí i dominantní klávesy. Asi nejprogresivnějším kouskem je epicky vystavěná „Devil Sings The Blues“, která mi vždy připomene legendární Wolfovy KINGDOM COME a ve které se Švédové blýsknou mnohými neotřelými a velmi povedenými party. Jde o ten typ progresu, který není samoúčelný a rušivý, ale naopak velmi plynulý a příjemný.
Ačkoliv nové album „Secret Society“znovu neobsahuje takový monstr hit, jakým byla skladba „The Final Countdown“ a ani si neklade za cíl nějaký ve svém středu mít, přesto potvrzuje vzrůstající formu této fešácké kapely, která prostě udělala moc dobře, když se po tak dlouhé době rozhodla pro návrat. Novinka mi přijde jako nejucelenější a nejsilnější album od časů dvou nepřekonatelných klasik „Wings Of Tomorrow“ (1985) a „The Final Countdown“ (1986). Nová cesta pokračuje stále lepším směrem.
