Dobří sokoli se vracejí. Dlouho předlouho hořekovali fanoušci i od(p)borná kritika (pozn.: já s Dalasem a hrstka dalších rozumných redaktorů) nad odchodem originálního pěvce Mathiase Blada. Trpěli jako koně při poslechu alba „Sceptre of Deception“ a trochu méně při průměrném hevíku na placce „Grime vs. Grandeur“. Těžko říct, zda za to může touha po ztracených prodejních číslech nebo touha hlavních protagonistů dělat zase trochu kvalitnější muziku - možná spíš obojí. Jedno je však jisté. Mathias Blad je zpět.
A s ním i původní duch FALCONER. Ano. Skutečně. Při prvních letmých dotecích alba se mi to sice až tak nezdálo a možná, že mě i trochu vyděsila profláknutá zkrvavená přilba na obalu. Po delší hloubkové kontrole jsem ovšem zjistil, že vše je skutečně na svých místech přesně tak, jak jsme zvyklí z prvních dvou alb kdysi nadějného seskupení. Proč to říkám? Protože dnes je již takřka jisté, že nás moc překvapení z tábora FALCONER už asi nečeká. Nový materiál je totiž v naprosto totožném duchu, v jakém se neslo debutové album na přelomu tisíciletí. A že od té doby uplynul přeci jen nějaký pátek. Ale je to tak špatně? Vlastně ani ne. Nepřiblblý svižný power metal, vkusně oroubovaný folkovými vlivy dálného severu, tažený neotřele znějícím zpěvákem nepatří mezi notoricky znásilňované artikly metalové scény. Takhle z patra si vlastně vybavuji jen jednu kapelu, se kterou by se mohlo v případě FALCONER mluvit o paralelách. Tou kapelou byli ICED EARTH s Mattem Barlowem u mikrofonu. Stejně jako ICED EARTH i FALCONER produkují hudbu dosahující sice jen lehkého nadprůměru, zároveň však získávají fanoušky díky svébytnosti, pomocí které dokáží z onoho nadprůměru vypilovat netradičně znějící nahrávku a vtisknout jí punc pomocí charismatického vokalisty. Seberte jim ale folkové kudrlinky, dejte jim standardního heavy metalového zpěváka a pošlete je rovnou cestou zpět do bahna průměrnosti. Jak se koneckonců ukázalo na posledních dvou studiových albech.
Konkrétně bych „Northwind“ vytknul málo výraznějších písniček. Album si jede plus mínus ve stejné lajně, ze které skoro nevybočí. Skladby samy o sobě mají skvělé momenty, ale žádná není vyloženě kompletní šleha. Takhle to ale FALCONER, co si pamatuji, bylo vždycky. Tedy skoro vždycky. Občas bylo i podstatně hůř.
