Cesty za vykoupením či nabytím harmonie a v tomto duchu vědomě i podvědomě podniknutá pokání mohou být různá, nesouce se od bezbřehého mrskačství vlastního těla až po transcendentní rovinu, která se povznáší nad hmotnou nicotností masa a krve. Tvorba korejského režiséra Kim Ki-duka se již několik let pohybuje poblíž pomyslného středobodu této tématiky a v jistém smyslu slova tvoří i jeden z leitmotivů vpletených do podmanivě imaginativních obrazů některých jeho snímků. „Samaritánka“ je dílem, jenž tuto látku po bližším pohledu rozvíjí a podává velmi vyzrálou a civilní formou.
Podobně jako v ostatních dílech, také zde je primární rovina příběhu až absurdně prostá. Nicméně tato linie, tvořená na první dojem velmi banálními motivy, obestřenými mladistvou naivitou dvou dívek a jejich snahou získat peníze na cestu do Evropy prostitucí, je pro režiséra výtečným odrazovým můstkem ke mnohem hlubší výpovědi proplouvající skrze melancholií prodchnuté obrazy korejského podzimu. Snaha obou dívek, racionálně uvažující Yeo-jin, jenž žije spokojený život se svým otcem, a jako její protipól zasněné a lehkomyslné Jae-young, je ryze pragmatickým způsobem nabytí potřebných prostředků, za nímž ani jedna nevidí nic špatného. Zatímco Yeo-jin je „šedou eminencí“, která se stará o získávání zákazníků, Jae-young poskytuje své tělo pro potěšení mladým i starším mužům, aniž by si jakkoliv připouštěla onu „relativní“ neslučitelnost svého konání s morálními „zásadami“ prostředí a kultury, v níž žije. Ve své oproštěnosti pro ni styk s „klienty“ nabývá stavu intimní sounáležitosti a citové vazby, což je pro Yeo-jin v jejím odtažitém a chladném postoji k mužům zcela nepřijatelné. Poklidná situace nabývá tragických rozměrů po policejním zásahu, v jehož průběhu volí přistižená Jae-young zcela iracionální únik skokem z okna, který je však fatální. Ještě před svou smrtí prosí nejlepší přítelkyni, aby jí umožnila setkat se s jedním z posledních můžu. Schůzka s klientem a následný vynucený sex jako podmínka návštěvy umírající dívky je pro Yeo-jin první z „obětí“ a poněkud bizarním přesto však jedním z prvních skutečných kroků do na pohled velmi prostého a nekomplikovaného vnitřního světa kamarádky.
Snímek, členěný do tří částí (Vasumitra, Samaria a Sonata), tak postupně sleduje nejen cestu Yeo-jin za tichou vnitřní „očistou“, jíž teprve smrt blízké osoby přiměje pohlížet na svět a očima své kamarádky a pochopit ji skrze intimní vztah se všemi bývalými „klienty“, ale také jejího otce, jehož snaha pojmout konání dcery a vyrovnat se s ním naopak postupně nabývá destruktivních rozměrů pro něj samotného i okolí. Paralelní sled obrazů vnitřního světa obou protagonistů (tentokráte s podstatně větším množstvím dialogů, než je u Kim Ki-dukových snímků běžně zvykem), jejichž cesty ke stejnému cíli snad nemohou být již více protikladné, podává režisér velmi citlivě a sugestivně, budujíce postupně síť motivů a kulturních odkazů, které však nenabývají kontur étericky nadpozemské oproštěnosti „Jara, léta, podzimu, zimy... a jara“, ale spolu s již tradičními citacemi východní moudrosti či explicitními odkazy na křesťanskou mytologii jsou ukotveny do bolestivě hmatatelného světa z betonu a oceli 21. století se všemi jeho aspekty. Pod nánosem podzimního listí a všemi významovými vrstvami nesou otec a dcera dobrovolně i nedobrovolně na bedrech kříž těch druhých a jejich snaha docílit stavu vyrovnanosti a archetypálně pojatého pojmu vysvobození vykonáním oběti na těle i duchu dodává velmi civilně pojatému zpracování látky lákavý nádech transcendentna.
V kontextu režisérovy tvorby posledních let patří také „Samaritánka“ k těm meditativněji pojatým snímkům, kterých zpracování rezonuje mezi téměř striktně symbolickou obrazovou imaginací „Jara, léta, podzimu, zimy... a jara“ či loňského „Luku“ a civilních, do městských kulis zasazených dramat zastoupených např. chronologicky následujícím „3-Iron“. Překvapivě se také vzdaluje v minulosti silně přítomnému syrovému naturalismu, který však přesto zcela nevymizel ani zde, nicméně ztvárnění vyhrocených situací a především jejich výsledné působení podává režisér podstatně rafinovaněji, ponechávaje na divákovi, aby si část jinak explicitně zobrazených okamžiků a důsledků domyslel sám ve vlastním nitru než na plátně, což je jedna ze stěžejních vlastností a současně deviz tohoto snímku. Ostatně, mnohé katarzní momenty jsou velmi logickým sledem výtečně zvládnutého vnitřního vývoje postav příběhu a tolik omílaného konceptu příčiny a důsledku, zde nenásilně vsazeného do filmových kulis a podaného v mistrné vizuální zkratce (např. skok z okna jako uvědomění si vlastního morálního selhání, afektovaná vražda muže na veřejných záchodcích či kulminující vztah otce a dcery).
Vizuální stránka snímku již tradičně drží režisérův vysoký standard a posouvá kupředu vyprávění tam, kde dochází slova. Kompozičně dokonale zvládnuté obrazy korejského podzimu se mísí se subtilností a anonymním chladem moderní městské zástavby (nezapomenutelná scéna se sochami v parku) a často zvýrazňují intimitu okamžiku (např. společná koupel obou dívek). Jestliže v „Luku“ hraje právě obrazová symbolika první housle a často bohužel supluje poněkud rozvleklý scénář, „Samaritánka“ vykazuje v tomto ohledu vyváženost, která je také přítomná např. v hned následujícím snímku „3-Iron“. Ani zde se tedy nekoná vycizelovanost některých asijských snímků, jenž se v některých případech až příliš zdá suplovat obsahovou stránku.
Kim Ki-duk je velmi plodný tvůrce, nicméně i přes pravidelný interval co rok, to snímek se mu poměrně daří udržet vysokou úroveň kvality. „Samaritánka“ je dílem, které nejen ukazuje režisérův um uchopit komplikovaná témata, ale současně prezentuje vyzrálejší rovinu jejich ztvárnění a přirozeně snoubí všechny prvky, jimiž se jeho dosavadní práce vyznačují. Pomyslná úvodní banálnost a v některých ohledech až absurdní výchozí situace jsou tak jen jemnou zástěrkou k rozvinutí podstatně hlubší a introspektivní výpovědi, jenž s postupujícím vyprávěním nabývá na síle a složitosti, aby opět v duchu Kim Ki-dukovy tvorby vrcholila v protnutí všech nitek příběhu v již ne tolik překvapivém, přesto velmi dobře vypointovaném a lyrickém závěru, jenž je po ukončení osobní křížové cesty symbolickým i doslovným vykoupením pro hrdiny a katarzí pro vnímavého diváka.
