ALEŠ BRICHTA BAND - Divadlo snů

ALEŠ BRICHTA BAND - Divadlo snů

ALEŠ BRICHTA BAND - Divadlo snů

ALEŠ BRICHTA BAND - Divadlo snů

Bývá nepsaným zvykem zmínit v recenzích na dvojalbové novinky i známou úvahu o tom, že kdyby se to všechno ještě jednou vyhodnotilo, nechalo vyzrát a vyhodily by se ty nejdýchavičnější skladby, měli bychom co do činění se sice jedinou, ale za to skutečně znamenitou deskou. Ani já nemohu začít jinak, než takovým konstatováním, zvláště když jsem rovněž toho názoru, že méně velmi často znamená daleko více. Chápu, že Aleš Brichta má co se týče regulérních alb tříletý dluh („Legendy 2“ z roku 2005 byly přece jen o něčem jiném), chápu, že rozjezd prakticky nového projektu (neboť pojem ALEŠ BRICHTA BAND v přehledu jeho sólové diskografie dosud neměl svoje místo) dozajista zaslouží příslušnou pozornost, nicméně nikdo mi nevymluví, že všechno se to mohlo odbýt poněkud skromněji a v návaznosti na to možná i s mnohem větším leskem.

Protože nejpodstatnějším na „Divadle snů“ (které vychází i v bonusové verzi s DVD obsahujícím videoklipy, části koncertů, rozhovory a fotogalerii) je pochopitelně celkový dojem, který si z něj nakonec odnášíte, a ten je poněkud rozmazaný a nejasný. Málem neúnosné množství devětadvaceti skladeb různé kvality totiž nutně vyúsťuje v rozptýlení posluchačovy pozornosti a rozmělnění pozitivního dojmu ze všeho, co se na tomhle albu povedlo, a že toho není úplně nejmíň. Ze všech devíti autorů hudby se v tomto směru vyjímá zejména Petr „Blackie“ Hošek, který (po vzoru své práce pro ROOT či dejme tomu CALES) odvádí znamenitý výkon a jen výjimečně lze mezi jeho skladbami narazit na takovou, která by se nemohla honosit výraznějším střihem („Kdo naslouchá mrtvým“, „Pod čepelí“).  Zlehka naťuknutá potemnělá atmosféra, vedoucí úloha riffu živelného jako elektrizující úhoř a dokonalé aranžmá, to je to, co dodává jeho rock – metalovým kouskům (tak trochu v černěromantickém duchu HIM a jim podobných sdružení) spoustu životadárné energie, a to, proč jejich duchovní otec může být vnímán jako skutečně talentovaný skladatel. Ke skladbám jako  „Poslední legionář“,  „Johanka z parku“,  „Mezi proudy“ nebo „Realita“ (samozřejmě při vědomí standardně dobrých Brichtových textů) proto není možno mít jakoukoliv kritickou připomínku, stejně tak jako k „Horalovi“, zřejmě nejvýraznějšímu okamžiku na celém albu, lehce a jiskřivě sklouzávajícím na irském lidovém motivu.

Aleš Brichta BAND

Až mám skoro pocit, že kdyby zůstalo jen u autorské dvojice Hošek – Brichta, mohlo dojít přesně k tomu, co jsem avizoval v poslední větě úvodního odstavce. Neboť ve zbylých skladbách už to zkrátka není žádná sláva a naznačené balancování na rozhraní písničkového rocku (především) a naopak přitvrdivšího metalového údernictví tady místy vyústí až v krkolomný pád do bezedné propasti nadbytečnosti a věčného zapomnění. Jen Bunešovy „Peklo už čeká“ a „Svoboda“ (coby příjemně vygradovaný cajdáček), Roškaňukova „Já jsem“, „Kyselina“ Jiřího Urbana ml. (který ani tady, ani v ostatních svých poněkud mdlých pokusech nezapře svého taťku) a možná  Herešova „Nebeský jezdci“ (i když u ní mi silně vadí text v duchu arakainovské „311. peruť“) se myslím samy pevně přidrží zábradlí, hlavně při vědomí toho, že mají svou (to zdůrazňuji) hlavu, patu a stabilitu, pročež by si na ně neměl někdo jen tak něco zkusit. Do všech ostatních pak podle všeho stačí už jen lehce ťuknout, aby na nich zemská přitažlivost vykonala své. Osobně bych se dokonce velmi divil tomu, kdyby v sobě někdo našel touhu zatlačit nad nimi slzu v oku, protože to se prostě nad obyčejnou a nevýraznou rutinou („Divadlo snů“, „Zaklínač hadů“, „Koho máš rád“), nad skladbami vyloženě jen pro skladby („Lovci lebek“, „Černá růže“, „Máš šaty bílý“, „Milion božích jmen“), nebo dokonce nad alkeholovým hejhuláctvím („Život s kocovinou“) nedělá.

Možná by se dalo namítnout, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Samozřejmě, s tím se nedá než souhlasit, ale v tom to přece jen nebude. Aleš Brichta coby textař by si přesně v duchu téhle lidové moudrosti mohl klidně dopřát daleko více lyrických přehmatů („…dneska by to šlo, ať se točej pardálové, šéfe dolejvej, jestli zvadnem, jen tvou vinou, dneska by to šlo, hrň to na stůl horem dolem, nikdo nemá rád strašnej život s kocovinou…“ /„Život s kocovinou“/) a nemusel naopak (a v drtivé většině textů „Divadla snů“) zdůrazňovat fakt, že mu to na tuzemské poměry píše skutečně nadstandardně („…svoboda je jen slovo, možná symbol jaký chceme být, usíná odevzdaná, a je na nás, kam jít, svoboda je jen slovo, možná všechno o čem chceme snít, bázlivá, poplivaná, chcem jí takovou mít?…“ /„Svoboda“/), jenže jaký by to mělo význam? Kdo by chtěl od zpěváka a osobnosti jeho formátu poslouchat pindy o akurátní míře vychlazené desítky a nepřeberném množství řízných destilátů? Já tedy ne. Já bych byl mnohem raději, kdyby texty prošly stejným vyřazovacím předkolem, jaké jsem už navrhoval, a na albu se objevily jen ty, u kterých to má objektivně smysl. A ačkoliv jsem se tomu původně chtěl vyhnout, znovu se tím pádem vracím zpátky na začátek. Tak. Děleno dvěma to mělo být. Respektive oddělit sudé od lichých, liché vyházet (jestli si rozumíme), a bylo by všechno v nejlepším pořádku.

 14

Louis

Verdikt

Vybrat si z nepřeberného množství skladeb debutu ALEŠ BRICHTA BANDu se nakonec zdá být jednodušším, než to na první pohled může vypadat. A docela úzce s tím souvisí i stará pravda hovořící o tom, že méně je někdy více.

Hodnocení

Autor
6,5 / 10
Redakce
-
Čtenáři
7,6 / 10

Další informace

Stopáž: 102:33

www.brichta.cz

Sestava

Skladby

  1. CD 1: Lovci lebek
  2. Peklo už čeká
  3. Horal
  4. Poslední legionář
  5. Mesiáš
  6. Svoboda
  7. Johanka z parku
  8. Paraziti
  9. Divadlo snů
  10. Mezi proudy
  11. Nebeský jezdci
  12. Co chceš víc
  13. Kdo naslouchá mrtvým
  14. Smečka
  15. CD 2: Život s kocovinou
  16. Já jsem
  17. Pod čepelí
  18. Dík za každou šanci
  19. Zaklínač hadů
  20. Máš šaty bílý
  21. Kyselina
  22. Ročník 59
  23. Černá růže
  24. Realita
  25. Milion božích jmen

Diskografie

Divadlo snů (2006)