Joanne K. Rowlingová - HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE

Joanne K. Rowlingová - HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE

Joanne K. Rowlingová - HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE

Joanne K. Rowlingová - HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE

Harry Potter. Tímto suchým konstatováním končím uvádění do obrazu, a jestli se snad nalezl někdo, komu to nestačí, nechť se prosím odebéře zpět do své ulity, ve které nejspíš strávil posledních šest až sedm let. Uhrančivý kouzelnický středoškolák s brýlemi a s jizvou (o jejímž původu už konečně víme skoro úplně všechno) na čele se vrátil pošesté, aby naplnil očekávání všech svých příznivců, a zejména pak těch, kteří vsadili na slibně se vyvíjející temné odstíny jeho dobrodružství.

A podařilo se. Totiž, naplnit očekávání příznivců, protože pokud bychom měli hovořit o dějovém vývoji, museli bychom chtě nechtě konstatovat, že tam se toho našim hrdinům (kterým se obyčejně „fandívá“) podařilo jen poskrovnu. Ale to zatím nechejme stranou. Po všech těch školních patáliích a větších či menších dobrodružství v minulosti, v nichž si Harry kolikrát zrovna nebyl jistý sám sebou, v nichž mu naháněla strach celá spousta zdánlivých maličkostí, nebo v nichž ho naposledy („Harry Potter a Fénixův Řád“) přepadla zákeřná puberta, jsme náhle svědky zrození úplně nové a překvapivě sebevědomé podoby jeho potterovského já. Já, které při četných příležitostech jedná s ředitelem Brumbálem jako rovný s rovným, já které se nebojí čelit dokonce i nenáviděnému profesoru Snapeovi („Ano,“ přitakal koženě Harry. „Ano, pane.“ zdůraznil Snape. „Mně nemusíte říkat PANE, pane profesore.“) a já, které v užívání a ovládání různých útočných a obranných zaklínadel nemá najednou mezi žactvem bradavické školy čar a kouzel konkurenci. Teď už to prostě je ten „mladý pan Potter“, jak o něm s úctou hovořívá skřítek Dobby, a to se vším všudy, neboť konečně zcela zřetelně ví, co chce (a zdaleka ne jen se stát bystrozorem), ví jak toho dosáhnout a ani v nejmenším se toho nebojí.

Joanne K. RowlingováJakoby zkrátka s dalším zdůrazněním definitivního přerodu původně téměř dětské četby v čistokrevnou fantasy dostal hlavní hrdina na vybranou – buď se z něj také konečně stane tvrdý charakter se vším všudy, co tomu patří, nebo ho autorka nechá sejít na úbytě čtenářské přízně. Harry se tomu pochopitelně postavil čelem, stejně jako v důstojném kabinetu profesora Brumbála (protentokráte jeho nejhlavnějšího sekundanta), s nímž společně hledají v minulosti cestu ke zničení Vy-víte-koho (v této souvislosti nemohu než nepřipomenout úryvek z rozhovoru Korneliuse Popletala s britským ministerským předsedou a s ním i skutečně kouzelný význam, kterého se tomuto sousloví může dostat v češtině – „O  Blackovi je známo, že zabil několik mudlů, a možná má v úmyslu znovu se přidat k Vy-víte-komu … jenže vy samozřejmě ani nevíte, kdo Vy-víte-kdo je!“) alias lorda Voldemorta. A jak plyne děj knihy (doplněný samozřejmě o záležitosti typu famfrpálového poháru, v němž Nebelvír opět slavně zvítězí, o řešení milostných otázek, v nichž Harry také nakonec vyhraje sám nad sebou, a samozřejmě o tajemství prince dvojí krve, které mimochodem, coby ústřední motiv knihy zůstává naoko velmi dlouho mimo hlavní dění), zjišťujete, že všechno směřuje k něčemu, co velmi silně připomíná paralelu s Tolkienovým Pánem prstenů. Ano, čtete správně. Albus Brumbál, vykreslený jako zřejmě nejmocnější z kouzelníků zaprodaných „dobru“, ve jménu světového klidu a pokoje usilovně pátrající po Voldemortově běhu života, prostě jakoby z oka vypadl Gandalfovi, jehož smrt také (to k tomu dějovému vývoji – a byli jste varováni, neříkejte, že ne) znamená panický strach v očích toho, kdo kráčí v jeho šlépějích (samozřejmě, Gandalf zemřel dočasně, ale můžeme my vědět, co má J. K. Rowlingová za lubem?). A tím někým je pochopitelně Harry Potter, bradavický Frodo Pytlík, který se osamocen chystá vydat vstříc jemu málem nepředstavitelnému nebezpečí, které mezitím narostlo do netušených rozměrů, a zdá se být jen otázkou času, kdy všichni ti Smrtijedi a mozkomorové na čele s Voldemortem a (snad) definitivně vybarveným Princem dvojí krve Snapem nadobro vyhladí vše pozitivní nejen z kouzelnického světa.      

Grandiózní scéna pro doufejme ještě grandióznější finále je tedy připravena a je nutno přiznat, že autorka ji načinčala tím zřejmě nejlepším možným způsobem. Nekomplikovaně (na rozdíl od pátého dílu vlastně čtenář téměř celou knihu doopravdy řeší jen záhadné počínání Malfoye mladšího a Harryho a Brumbálovy výlety do myslánky), akorátně (cca. pět set stránek je myslím odpovídající počet), s nepatrným ústupkem úplné a pravé originalitě (pochopitelně) a s notnou dávkou pro dramatické vyvrcholení (jíž se v tomto podání vyrovná máloco). Zatraceně, zatraceně. Soudě podle toho, Harry, to budeš mít nejspíš ještě fakt hodně těžké.

 30

Louis

Verdikt

Jakoby vyšší pořadové číslo pokračování příběhů kouzelnického študáka Harryho Pottera znamenalo vždy ještě o něco vyšší míru kvalitní zábavy. Tedy alespoň mě to tak až doteď vychází.

Hodnocení

Autor
9 / 10
Redakce
6,5 / 10
Čtenáři
8,1 / 10

Další informace

Joanne K. Rowlingová: Harry Potter a princ dvojí krve (Harry Potter and the Half-Blood Prince)
Překlad: Pavel Medek
Obálka: Mary GrandPré
Albatros, 2005
533 stran.
Cena: 450,-Kč.
ISBN 80-00-01819-5

www.albatros.cz

Jiné pohledy

Milda
6,5 / 10

Čím je Harry starší, tím víc se i jeho příběhy posunují od dětí k dospělému divákovi. Ano, nemusíme si zastírat, že minimálně první dva díly jsou regulérní moderní pohádky, třebaže jejich kouzlu podlehly miliony dospělých (včetně mě) po celém světě. V těchto knížkách se čtenář možná trošku obával, jak dopadne souboj s baziliškem, útěk před pavouky, nebo šachová partie, ale skutečný strach a temná atmosféra se poprvé pořádně představily až ve Vězni z Azkabanu a od té doby už si nejsem tak zcela jistý, zda by neměly mít knihy a zejména filmy HP série visačku "nevhodné pro děti do 12ti let". <br><br>
V šestém díle je ten původní "lostomilý ťuťuňuňu bladavičký" svět malejch kouzelníků-upištěných harantů nenávratně pryč - smrt, válka, mučení a podobné kratochvíle jsou zde na denním pořádku a o vážnosti situace svědčí i zmínka o řešení "Voldemortova problému" s normálním (mudlovským) ministerstvem.<br>
Co se týká samotného obsahu knížky, tak jí tak nějak podvědomě vnímám coby uvozující nástroj před velkým finále, které pro nás JKR chystá. Vzhledem k tomu, že se v "Princi dvojí krve" objevuje velká řada záhad a zásadních otázek, které nabízejí velkou řadu odpovědí a rozuzlení, jsem docela zvědav, co na nás čeká... ... [15. dubna 2006]