Máme před sebou druhý exkurz mezi moskevské Jiné a pokud jsem minule sliboval pravé obálkové peklo, lehkých sklouznutím zraku doleva určitě sami poznáte, cože tak tížilo mysl mou. Jistě, co může mít zdravý muž proti polonahé dívčině? Vlastně nic zásadního, ale pokud není zrovna čerstvě uhrovatý puberťák nebo mu k sexuálnímu vyžití nestačí počítačová figurka prsatice Lary Croft, bude mít o vkusném obalu úplně jinou představu. A zvláště, když obsah knihy nemá s tou lacinou návnadou „mladým a neukojeným“ lautr nic společného. Ale zanechme zbytečných nářků, čekají nás další tři příběhy plné patálií obou hlídek, ve kterých nejde o nic menšího, než o konečné vítězství jedné ze zúčastněných stran.

Jak už samotný název napovídá, autor šel na věc od lesa. Kdo by po úspěchu Noční hlídky očekával totožný scénář s lehce obměněnými figurami, musí hned po úvodním prologu (který tvoří i úvod filmu, vzpomínáte) spokojeně zatleskat, jak se krásně povedlo zachovat celou kozu i s nažraným vlkem. Domácká Ich forma sice ve vyprávění přetrvala, jenomže namísto dobře známého světlého operativce Antona Goroděckého dostáváme k dispozici tělo (vida, přece jen něco pro naši mládež) temné vědmy Alice Donnikovové. Mihla se sice už prvním dílem, ale teprve tady máme její život naservírovaný snad až ke sklopenému záchodovému prkýnku před ranní hygienou. A dozvídáme se, že temní skutečně nejsou žádní počmáraní bubáci. Žijí svůj běžný život hlídek, na vlas podobný světlým protějškům, jen jejich síla pramení odjinud a odlišné jsou i cesty k dosažení cíle. Mohou být sympatičtí, krásní, chytří, ale i hloupí, brutální nebo třeba jen jednodušší a primitivní. Aby se nám děj pěkně propojil, jsme hnedle v úvodu svědky boje o neúspěšnou čarodějnici a pěkně pohromadě tu defilují všichni staří známí. Jen se teď krčí na druhé straně barikády jako nesmiřitelní nepřátelé. Naše vědmička vydá v žáru bitvy více sil, než je zdrávo a je vyslána na dovolenou. A tady je první kouzelný nápad: kde nejlépe doplní síly osoba tyjící z lidských emocí? Jistě, dětský tábor - to je ono, to je to správná zásobárna! Dříve narozeným už možná svítá, neboť cestujeme na Krym a slavný pionýrský tábor Artěk má hrát hlavní roli. A že se poklidné nabírání sil dramaticky zvrtne, je snad nasnadě...

Nebudu vám vyprávět obsahy jednotlivých povídek, to je u recenzí knih nepříjemné stejně jako prozradit filmovou zápletku, jen přiblížím, že v „Cizí pro jiné“ máme nového hlavního hrdinu, který procitá bez vzpomínek, bez paměti, aby se postupně dobral svého účelu i identity a že závěrečná „Jiná síla“ nás zavede do stověžaté Prahy, jakožto nového hlavního sídla Inkvizice (sídlí na Vyšehradě a tahle třetí, doposud nepříliš zmapovaná strana dosti zásadně odkryje karty), kde uzříme tribunál nad nešťastným provinilým bílým mágem. Tím jsme splnili potřebné informační penzum a pojďme se zastavit u té Prahy. Autoři, (ano autoři, na Denní hlídce spolupracoval Vladimir Vasiljev) prostřednictvím do hlavní role se navrátivšího Antona Goroděckého, svůj vztah k našemu hlavnímu město demonstrují jako nezakrytě kladný, což lze vyčíst nejen mezi řádky. Samotného by mne zajímalo, jak by to dopadlo, psát stejný příběh český autor o Moskvě. Takto ovšem můžeme mít pocit, že naše hlavní město (a pochopitelně pivo) je v Rusku všeobecně oblíbené a příjemná je i dobrá znalost místních poměrů. Samozřejmě jsem všechno nekontroloval podle mapy, ale na žádnou místopisnou chybu mne má skromná znalost Prahy neupozornila. Zkrátka „Hostel“ovské bludy nás tu nečekají.

Pokud náš národ dopadl v testu oblíbenosti spisovatelstva poměrně dobře (a nechám stranou, zda zaslouženě či nikoliv), ostatní už takovou přízeň nesklízí. Neodpustím si jednu citaci, kterou ponechám bez komentáře, však modří už si jistě potřebné domyslí:
„Zdráv buď, hlídkaři!“ pozdravil ho radostně Američan. V šeru žádné jazykové bariéry neexistují.
„Zdráv buď, Světlý,“ odpověděl Anton. „Rád tě vidím.“
„Ty jsi z pražské hlídky?“ zeptal se letec. Základní barvy v auře přečíst dokázal, ale detaily už ne. Mág to byl viditelně slabý, tak šestá kategorie, navíc orientovaná na přírodní magii.
„Z moskevské.“
„Ach tak! Z moskevské hlídky!“ V Američanově hlase zazněla zřetelná úcta. „To je velmi zdatná hlídka. Dovol, abych ti stiskl ruku.“
Podali si ruce. Vypadalo to, že americký letec tohle setkání chápe jako přirozenou součást příjemného večera.
...
Američan přikývl:
„Já mám vánoční volno. Moje jednotka je dislokována v Kosovu, tak jsem se rozhodl, že se podívám do Prahy.“
„Správná volba,“ přikývl Anton. „Je to moc hezké město.“
Vlastně si už dál povídat nechtěl, ale Američan byl ztělesněná dobromyslnost.
„Skutečně krásné. A je dobře, že jsme ho za války zachránili.“
„To ano, zachránili jsme ho...,“ přikývl Anton.
„Bojoval jste tehdy, hlídkaři?“
„Ne.“
„Já jsem tehdy byl taky ještě příliš mladý,“ povzdechl si letec. „Strašně jsem se chtěl dostat do armády, ale bylo mi teprve patnáct. Škoda - jinak bych býval měl možnost podívat se sem o půl století dřív...“
Anton už měl na jazyku, že tu šanci by neměl, protože Američani do Prahy nedošli, ale hned se zastyděl a nechal si to pro sebe.
„Tak se měj,“ rozhodl se náhle pro loučení Američan. „A příště se rozhodně podívám do Moskvy, hlídkaři!“
„Ale pokud možno ne jako do Kosova!“ neudržel se tentokrát Anton.
...
První, co uviděl, byla skupinka asi deseti Christianových spolubojovníků. Byli to samí normální lidé. Seděli u dlouhého stolu, jedli guláš a pili Sprite.
Čestné slovo - pili Sprite!
V české pivnici! Na dovolené!
A nebylo to tím, že by dodržovali nějakou služební prohibici. Na stole stálo i několik prázdných lahví od piva. Od amerického Budweiseru, jehož by se Anton napil, jedině kdyby na poušti umíral žízní...

A to by stačilo, uvidíme se u dalšího dílu, neboť boj zuří dál. Mimochodem, skoro jsem se zapomněl zeptat, komu držíte palce vy?