Přestože BLACK SABBATH z poloviny devadesátých let minulého století nelze ani náhodou považovat za vyčerpanou kapelu, o čemž vypovídá velice solidní nahrávka „Cross Purposes“ z roku 1995, jeden z tvůrčích mozků, Geezer Butler dostal chuť vytvořit něco jiného, řekněme modernějšího. Pro tento nápad se nadchnul do takové míry, že si za mikrofon vybral váhu z kategorie nejtěžších... FEAR FACTORY v roce 1995 prožívali obrovský a zasloužený úspěch. Deska „Demanufacture“ byla revolučním počinem a výrazně se podílela na definování žánru zvaného cyber metal. Jedním z nejvýraznějších bodů nahrávky je pak výborný vokál Burton C. Bella, jenž ve svém rejstříku obsahoval vše, od agresivního řvaní až po náročné tzv. čisté hlasové polohy.
Největší devízou alba je však fakt, že se Geezer nesnažil přijít s moderním pojetím metalu za každou cenu, ale právě naopak si zachoval svůj charakteristický kytarový rukopis. „Plastic Planet“ tak narozdíl od tvorby jeho domovské kapely, ubirající se více směrem k heavy metalu, paradoxně zní jako značně přitvrzení ranní BLACK SABBATH. Nahrávce vévodí skutečně hutné, temné a těžkotonážní riffy, díky kterým tak získává na ohromné síle a značné tvrdosti. Burtonův vokální výkon snese ty nejpřísnější měřítka a nabízí v podstatě ten samý kvalitativní standard, jaký odvádí ve FEAR FACTORY, čili vysoký. Ačkoliv celkové vyznění alba je poměrně originální, dá se v pohodě zaškatulkovat jako moderní a tvrdý bigbít. Svádí mě k tomu hlavně struktura většiny kompozic, která je v zásadě jednoduchá a nepostrádající hlavně v refrénech i dostatek chytlavých motivů. Hitovkou z této skupiny písní bych nazval pátou v pořadí - „Invisible“, která se objevila i na soundtracku k filmu MORTAL COMBAT natočenému dle stejnojmenné počítačové hry.
Naproti tomu se na albu objeví i několik ryzích, sabbathovským doomem zavánějících skladeb. Taková šestá v pořadí „Seance Fiction“ by svojí temnou atmosférou rozhodně neudělala ostudu ani na albech zavedených doom metalových veličin. Je až s podivem, s jako lehkostí se Geezerovi a spol. podařilo natočit s pomocí léta zavedených a standardních hudebních postupů současně znějící album, na kterém se nedokázal podepsat ani neúprosný zub času. Kromě nesporného skladatelského umu hlavní persóny je to zásluhou také výtečné produkce a výkonu ostatních protagonistů, byť hlavní slovo pochopitelně měli Geezer a Burton.
Geezer Butler tímto albem jasně dokázal, že má tvrdý bigbít prostě v krvi a že jeho domovská kapela, mnohými považována za jeden ze základních stavebních kamenů metalové hudby, nemá ve svých řadách žádné hardrockové veterány zamrzlé někde v sedmdesátých letech. Nadčasová záležitost, schopna i po deseti letech zaujmout se stejnou intenzitou, jako v době svého vzniku. Pokud jste se s ní ještě nesetkali, vřele doporučuji, neb v tomto případě nikdy není pozdě.
