COLDPLAY - X&Y

COLDPLAY - X&Y

COLDPLAY - X&Y

COLDPLAY - X&Y

Obrovský a zasloužený úspěch minulé řadovky  „A Rush Of Blood To The Head“ z roku 2002 nastartoval celosvětovou COLDPLAY mánii. Mnohokrát se hovořilo o této kapele, která svým úspěchem zastínila vlnu ostrovních kytarovek z před deseti let vedenou OASIS a BLUR, jako o možných nástupcích irských U2. Sám jsem byl zvědav, jestli novinkovou kolekcí britové jak kvalitativně tak stylově naváží na skvělého předchůdce a zároveň jsem spekuloval zdali je možné v oblasti pop-rocku, jaký prezentují COLDPLAY, nahrát album ještě zdařilejší. Osobně si myslím, že „X a Y“ laťky předchůdce dosáhlo i přesto, že jde o album, které zřejmě rozdělí tábor posluchačů na dvě zcela rozdílné názorové skupiny. Závisí na tom s čím kdo k poslechu přistupoval. Fanoušek britské kytarové ryzosti bude zřejmě zklamán, ale posluchač nedbající mantinelů žánru očekávající velkolepý stadionový „pop“ si může jen lebedit.

COLDGAYPrvní, čeho si všimnete na „X a Y“, je o poznání bombastičtější zvuk, opírající se o hradby gargantuovských kláves. Přece jen minulé album „A Rush Of Blood To The Head“ působilo o poznání komornějším a zvukově úsporným dojmem s častými pasážemi čistého piána. Zde již kapela bere plnými hrstěmi z nabízeného a využívá šanci beze zbytku, takže i fanoušek s „X a Y“ dostává velkolepější, honosnější a o poznání více zvukově natlakované album. Tento fakt však zároveň nesnižuje kvalitu nových písní. Album startuje parádní stadionovkou po vzoru vrcholných U2 „Square One“. Tajemná sloka, velkolepý refrén, bombastický klávesový zvuk, kytarové vstupy do plasticky pobrukující baskytary, do posledního detailu promakané aranže – toť úvodní skladba. Následuje jímavá balada „What If“, která začíná Martinovou introdukcí při klavíru, podbarveném osudovými smyčci. V nádherném refrénu, při kterém máte pocit plynulého letu mléčnou dráhou s kalíškem vanilkového pudinku v ruce, na sebe píseň nabaluje další nástroje. S třetí „White Shadows“ přichází nejsilnější moment alba. Monstr hit a zároveň velmi povedená rocková píseň, jaká se neslyší  zrovna každý rok. Ze skladby „White Shadows“ na Vás dýchne atmosféra britských ostrovů, a tak jen zavírám oči a s příjemným vánkem přelétávám La Manche i bílé skály doverské a nechám se unášet dál až na předměstí Sheffieldu, kde parta kluků zrovna kope do balonu, zatímco jejich tátové končí směnu v místních ocelárnách. Vidím politické reptaly na podstavcích v londýnských parcích COLDPLAYstejně jako šálami ověšené fanoušky West Ham United, radující se po udržení jejich klubu v Premier League. Vidím plný stadion ve Wembley jako tenkrát při legendární tryzně za Freddieho Mercuryho, zpívající a aplaudující kapele COLDPLAY při skladbě „White Shadows“, kterou určuje fantastický kytarový motiv. Čtyřka „Fix You“ je znovu něžnou baladou, která jako ostatně valná většina zdejších skladeb vykvete v aranžérský bombast. Další triumf přichází se záhadnou „Talk“, která má jako „White Shadows“ ambice stát se celosvětovým šlágrem. Cinkavý, jakoby z nekonečných dálav se přibližující, kytarový motiv zdobí klávesové podklady a zároveň doplňuje výpravně vystavěnou vokální linku. Hradby syntetických smyčců udržují v pomalejší titulní skladbě maximální zvukovou barevnost a znamenitě podporují Martinův častý falzet. Následující „Speed Of Sound“ zahajuje podobný motiv jako již proslavenou „Clocks“ z minulého alba a podobně jako u této písně se jedná o hit par-excellance. Jednoduchá, avšak poutavá basová figura na klávesovém podkladě, občasný vstup ojediněle zvýraznělé kytary, nádherný refrén - to je „Low“ – opět trefa do černého. Píseň „A Hardest Part“ upomíná asi nejvíc ze všech na minulou desku  a zejména pak na song „In My Place“. Album zakončuje rozvláčnělá suita „Twisted Logic“, která je důstojnou tečkou za celým tím třpytivým pozdvižením.

Osobně si myslím, že „X a Y“ je velmi kvalitním popovým albem, které bude ve všech směrech konkurovat svému předchůdci. Je mi však na druhou stranu jasné, že řada příznivců z úsvitu kariéry COLDPLAY nařkne kapelu z podbízivosti a načančaného pozérství. A právě jim bych chtěl vzkázat – „Zkrátka to berte tak, že "jakási imaginární popová hvězda" formátu třeba Robbieho Williamse má v Martinovi introvertněji založeného přemýšlivějšího brášku, sice slušňáka a šprta, který ale na druhou stranu umí vytvořit neprvoplánově podbízivé odlehčené skladby, které se budou vždy s chutí poslouchat.“ Pro mne rozhodně velmi silné album toho nejprotěžovanějšího kytarového popu, jaký bude letos k mání.

 

 181

Stray

Verdikt

Na rozdíl od komornějšího předchůdce se jedná o bombastické popové album, plné klávesových ploch určené pro stadionovou prezentaci. Vše britské bylo touto kapelou již dávno prohlášeno za svaté.

Hodnocení

Autor
8,5 / 10
Redakce
5 / 10
Čtenáři
5,9 / 10

Další informace

Stopáž: 62:37

Produkce: Danton Supple, Ken Nelson and COLDPLAY
Studio: Air Lyndhurst, ParrStreet, CRC, Sarm West,Townhouse, The Hit Factory, Mastering: Sterling sound studio N.Y. by George Marino

www.coldplay.com

Sestava

Skladby

  1. Square One
  2. What If
  3. White Shadows
  4. Fix You
  5. Talk
  6. X a Y
  7. Speed Of Sound
  8. A Message
  9. Low
  10. The Hardest Part
  11. Swallowed In The Sea
  12. Twisted Logic

Diskografie

Viva La Vida Or Death And All His Friends (2008)
X a Y (2005)
A Rush Of Blood To The Head (2002)
Parachutes (2000)

Jiné pohledy

Darkmoor
5 / 10

Co napsat o muzice, která je sice výborná jako podkres při práci, úklidu domácnosti nebo... (dosaďte dle libosti a apetitu), ale sama o sobě jen znuděně plyne? Takže snad, že je to muzika výborná jako podkres při práci, úklidu domácnosti a dalších bohulibých činnostech? A že pateticky rozbolavěný vokál vzruchu nepřidá. "Elevator music" příliš nevyhledávám, čili jsme někde na průměru. ... [16. srpna 2005]

 

Reaper
5 / 10

COLDPLAY by se měli urychleně navrátit z oblačných výšin zpět na pevnou zem. Po zajímavém „Parachutes“ a trochu nevyrovnaném „A Rush Of Blood To The Head“ totiž ostrovní minimalisté přicházejí se svojí nejméně povedenou nahrávkou. Z tracklistu „X & Y“ oplývají zajímavostí akorát tak „The Hardest Part“ a rádiová stálice „Speed Of Sound“. Ostatní skladby se táhnou jako med, dominují nasládlé klávesy, o pořádnou kytaru posluchač pro jistotu ani nezakopne. Smutnou korunu tomu všemu nasazuje Chris Martin, který naneštěstí upozadil svůj přirozený vokál a raději preferuje nalomenou bolestnou fistuli. Pro dnešek tedy slabota, uvidíme s čím přijdou COLDPLAY příště. ... [17. července 2005]