Klokánci VANISHING POINT brázdí širé pláně australské od roku 1997 a produkují na poměry jižního kontinentu poměrně nezvyklý žánr – heavy/speed metal s drobnou špetičkou power metalové techniky. Poprvé jsem se s Australany střetl na jakési heavy metalové hoblovačce, kde hlavní roli hráli tuším HAMMERFALL... kdo si má ty koženkáře pamatovat, že jo... Tehdy mě exotická kapela poměrně zaujala, protože měla celkem svojské kouzlo a sympaticky skromné vystupování. Jejich druhou řadovku „Tangled In Dream“ jsem vyslechl a na jazyku mi zůstala skvělá úvodní kompozice „Surreal“ a pak dlouhá řada celkem sympatických, ale nepříliš výrazných songů...

O novince „Embrace The Silence“ mohu říci to samé v bledě růžovém. VANISHING POINT sázejí na pompézní klávesové aranže a epické fanfáry ala KAMELOT, které nasazují na obnošenou kostřičku heavy metalových kompozic a dle chuti dořeďují opravdu chabými pokusy o progresivní instrumentální vložky... Ty patří mezi to nejtristnější a tvoří je zejména naprosto jalové houkání kláves a marné pokusy vytvořit něco složitějšího a zajímavého. To v melodiích jsou klokani silnější, na albu je jich pravda jen omezený počet, z čehož si kapela přílišné nervy nedělá a vesele je recykluje. V druhé polovině desky jsem měl co chvíli pocit, že CD hraje znovu od začátku... Není ale fér jen hanit, zhruba tak polovina materiálu mě opravdu baví – a to i navzdory faktu, že většina skladeb je neúnosně natažená. Díky dobře zabarvenému hlasu Silvia Massara a příjemným (i když neoriginálním) vokálním linkám zaujme a v konkurenci epicko-pompézní trubadúrů si VANISHING POINT cestu klestí zdatně. Sympatická je i snaha nedržet se pouze v zaběhnutých kolejích a vystřídat více poloh (temnější power metalové pasáže jsou více než ucházející) Bohužel zdaleka nemají na to uhrát takovou stopáž, jakou si vyměřili, a tak přílišná repetitivnost a pár nepříjemných nahloučenin klišé sráží album do lehkého nadprůměru.

Fanouškům speed metalu „Embrace The Silence“ spíše doporučuju, posluchače s akademičtějším přístupem tahle deska jen sotva strhne – navíc vyložené hudební šťouraly mohou vyprudit dost nešťastné vícehlasy, které mají tendenci vinou uječeného podkladu klouzat v táhlejších partech k falešnosti. Hodnotím bez hořkosti, ale bohužel i bez nadšení, které ze mě až příliš rychle vyprchalo. Přesto určité sympatie k Australanům stále cítím.