IOMMI - with Glenn Hughes - Fused

IOMMI - with Glenn Hughes - Fused

IOMMI - with Glenn Hughes - Fused

IOMMI - with Glenn Hughes - Fused

To byla teda rychlost! Je to sotva pár měsíců, co se na pultech objevila vykopávka „1996 DEP Session“ a už tu máme novou nálož aktuálních fláků. Komerční úspěch asi inspiroval pana Iommiho natolik, že dal se starým parťákem opět hlavy dohromady, sedli a sesmolili nějakej ten bygbít (se Loužo tti vvvole, nevíš, jak se píše bygbýt? – pozn. ministra zemědělství). A pak že komerce škodí…

Tony IommiNo, škodí. Po poslechu předchozí placky jsem nabyl velmi kladného dojmu a tak jsem se taky na novinku patřičně těšil. Moc se mi to nevyplatilo. A to i přes to, že seznam změn od posledně není rozhodně dlouhý. Album „Fused“ v podstatě navazuje tam, kde DEP končilo, nebo ještě lépe, protahuje ho o další desítku skladeb, které jsou jen shodou okolností vydány o půl roku později. Došlo sice ke změnám na postu bubeníka i producenta, ale jádro zůstalo beze změn. Iommi si pořád svéhlavě drhne své válcoidní riffy a Hughes k tomu překrásně zpívá a nedobře basuje. S basou jsem měl problémy už na minulém albu a nejinak je to i zde. Glenne, sakra vždyť ty to v sobě máš… akorát že pan kapelník to asi nedovolil vypustit na povrch. Basa je tedy opět všudypřítomná, ale ve skutečnosti taková nijaká. Jen aby byla. Iommiho kytara hobluje slušně, ale nedává si moc šanci ubránit se stereotypu. Riffy jsou to pravda zajímavé, ale není mezi nimi jediný, který by mě poslal do kolen. Lépe je to s občasnými sóly, které zní na Iommiho standart opravdu luxusně a v dnešní době Hammetů a Malmsteenů docela i neotřele. Ale to už to všechno bylo. A vůbec by to nevadilo, kdyby bylo to „všechno“ doprovázeno skvělými skladbami, což bohužel není. Většina alba totiž působí jako zažitá hard rocková rutina a nad průměr ji zlehka vytahuje jen vcelku zajímavě znějící „Grace“, pak solidně svižný rokec „What You´re Living For“, který bych čekal spíš jako otvírák celého alba. Trojlístek uzavírá skoro desetiminutová „I Go Insane“, působící opravdu občasně trochu šíleně. Ale to je všechno. A i to je občas docela nic moc. Mistři pro tentokrát úplně vypustili epické monumenty jako byly „From Another World“, nebo „It Falls Through Me“ z minulé desky a to je velká škoda. Jsou tu sice nějaké črty... ale darmo mluvit. Album je na můj vkus zbytečně tvrdé a nebezpečně svéhlavé. Občas ho sice odlehčí akustika, nebo lehký podmaz kláves, ale celkový dojem to ani zdaleka nezachraňuje.

Přesto bych se ho ctitelům hardrocku a hlavně BLACK SABBATH odvážil doporučit. Osobně si sice myslím, že je předchozí deska citelně lepší, ale už kvůli skvělému zpěvu Glenna Hughese se jeho poslech rozhodně vyplatí.

 25

Louža

Verdikt

Inu nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Iommi a Hughes se sice snažili, co jim síly stačily, ale skvělou prvotinu se jim překonat nepodařilo. Přesto se ještě pořád jedná o celkem slušný nadprůměr.

Hodnocení

Autor
6 / 10
Redakce
7,9 / 10
Čtenáři
8,6 / 10

Další informace

Stopáž: 49:23

Produkce: Bob Marlette

www.iommi.com

Sestava

Skladby

  1. Dopamine
  2. Wasted Again
  3. Saviour of the Real
  4. Resolution Song
  5. Grace
  6. Deep Inside a Shell
  7. What You're Living For
  8. Face Your Fear
  9. The Spell
  10. I Go Insane

Diskografie

Fused (2005)
1996 DEP Session (2004)
IOMMI (2000)

Jiné pohledy

8 / 10
Mám Loužu rád. Je to sice pohodovej týpek, ale hudbě vůbec nerozumí. I poslech novinky "černého Tondy" hrubě podcenil, neboť kde vykopávka "1996 DEP Session" spíše nudila, je naopak "Fused" parádní ukázkou hard rocku, který v podobné formě musí přežít snad i rok 3000, nepodléhá trendům a je to zkrátka trvalka se vším všudy. A skladby typu "Saviour Of The Real", "Grace", "What You´re Living For", "Face Your Fear", "The Spell" či "I Go Insane" nutno zdravit v hluboké úkloně! Že je to skoro celá deska? No vidíte!
Darkmoor | 27. října 2005

 

8,5 / 10
Možná trošku znepokojivý fakt je ten, že nejlepší hardrockovou desku poslední doby (ano, mám na mysli „Fused") natočili chlapíci, kteří už jsou jednou nohou v hudebním důchodu. Mám totiž obavu, že až Iommi a ostatní staří harcovníci nadobro skončí, tak už tu nebude nikdo, kdo by byl podobnou hudbu schopen složit.
Deska samotná působí oproti prvotině vyzrálejším a kompaktnějším dojmem. Někomu možná může chybět ona spontánnost, která byla na „DEP Session", ale to je opravdu jen maličkost. Opět si užijete typicky „démonické" Iommiho hry a pestrý rejstřík Hughesova hlasu. To obojí v kombinaci s dokonalou produkcí (ten zvuk je fakt radost poslouchat!) má za následek dalšího aspiranta na desku roku. A moji favorité na albu? Rozhodně „Dopamine" a hlavně „The Spell" - tento kousek by si měly poslechnout všechny ty ufňukané doom-bandičky, které se ztrapňují při pokusech o navození depresivních nálad...
Milda | 24. června 2005

 

6 / 10
Tvorba a způsob hry Tonyho Iommiho se od okamžiků, kdy se za mikrofon jeho domovských BLACK SABBATH poprvé postavil Tony Martin (album „The Eternal Idol“ z r. 1987), vlastně prakticky nezměnila. Hard rockový metal jako víno, či, chcete-li, metalový hard rock jako řemen. A přesně v jeho duchu, obroušeném za ta léta do nezaměnitelné podoby, prezentované především tu více a tu méně povedenými klasickými riffy a tu více a tu méně vymalovanými sóly, sólíčky a vyhrávkami, se odehrává i album „Fused“, vyšperkované jedinečným vokálem Glenna Hughse. Nic víc k tomu zřejmě netřeba dodávat, neboť vizitka obou pánů umělců hovoří za vše, stejně tak jako desítka (co do ambic a nápaditosti) vzácně vyrovnaných skladeb.
Louis | 20. června 2005

 

9 / 10
Vážím si Louži. Je to pohodovej týpek a hudbě rozumí, jenže poslech novinky "černého Tondy" hrubě podcenil. Kytarový riffotepec se na albu "Fused" znovu setkal se znamenitým Glennem Hughesem. Novinka je sice o poznání tíživější a tvrdší než nedávno dodatečně vyšlé "session album", ale na druhou stranu se jedná o kompaktnější, temnou, více vzrušující a obsahově ujednocenou nahrávku, což se třeba o Tonyho první sólovce složené z nedodělků nazpívaných mnoha předními zpěváky říci nedalo. Zde jsou zkrátka samé velmi dobré skladby, ve kterých navíc Glenn Hughes exceluje v na něho atypické drsné až heavy metalové poloze. Po mnoha posleších musím říct, že takhle hotovou hard rockovou fošnu už jsem dlouho neslyšel. Při skvostech jako "Dopamine","Saviour Of The Real", "The Spell", "Grace" či závěrečná suitě "I Go Insane" naskakuje husí kůže. "Fused" je přesně tím albem u kterého je dvacátý poslech mnohem lepší než desátý a s dalšími to celé chcete slyšet stále víc a víc. Podle mne od časů "Headless Cross" nejlepší album na kterém se Tony Iommi podílel.
Stray | 17. června 2005