Někdy musí být vše, co bylo dlouhodobě budováno, do základů rozbořeno, aby na troskách tohoto překonaného úsilí vyvstalo něco nového, srdci bližšího. Něco s čím je strůjce spokojen mnohem více. A právě to je případ kapely THE MARS VOLTA, jejíž hlavní aktéři – zpěvák Cedric Zavala a kytarista Omar Rodriguez-Lopez – mohli po jejím založení znovu volně dýchat. Ti dva ještě před 4-mi lety působili ve více než nadějné emo-coreové kapele AT THE DRIVE - IN. Tu však pro neshody týkající se dalšího hudebního směřování opustili hned po debutové desce. Dvojice měla vždy progresivnější muzikální choutky než zbytek AT THE DRIVE - IN, a tak jimi založená kapela THE MARS VOLTA, se kterou před dvěma lety debutovali deskou „De-Loused In The Comatorium“, operovala v širším hudebním teritoriu. V muzice THE MARS VOLTA se bez křečovitosti střetávají hard a blues rockové vlivy s jazzem, funky i psychedelií květinkové generace. To vše je jaksi umocněno skoro až coreovou průrazností. V těchto dnech jim vychází druhé album „Frances The Mute“, které předchází pověst hudební megalomanské orgie.
Druhé album „Frances The Mute“ je znovu koncepčním příběhem a znovu pojatým stejně jako u prvního alba v novém surreální stylu. Po krátkém akustickém úvodu se první skladba „Cygnus…Vismund Cygnus“ zlomí v neovladatelný funky coreový brajgl, ve kterém vše působí zdánlivě nekoordinovaně, ale opak je pravdou. Zběsilé tempo, hysterický zpěv, kytary vibrují jako v transu, ale vše má svá pravidla, svůj pevný smysl a řád. Asi v polovině skladba přechází do hluboké hypnózy, aby na klávesovém podkladě dostal největší prostor pro své bleskové výstřelky kytarista Omar Rodriguez-Lopez. V závěru se píseň znovu vrací k zběsilému začátku, který v mantinelech běžného vnímání rockové hudby udržuje snad jen zpěvákův krystalicky čistý hlas. Cedric Zavala je v současnosti možná jedním z nejtalentovanějších rockových pěvců a mnoho lidí jej nazývá nástupcem Roberta Planta. Myslím, že toto přirovnání je zcela na místě. Cedricův vokál je čirá průzračnost. Jeho zpěv v hudbě THE MARS VOLTA působí jako bezstarostný let fénixe, nedbajícího ostrého větru nad nehostinou krajinou Ohnivé země. Svůj nesmírný talent stvrzuje hned v následující skladbě „The Widow“. Píseň „The Widow“ je jediná nepřesahující délku 10-ti minut. Nádherná blues rocková věc je ozdobou celé kolekce a pro mě zřejmě vůbec nejoblíbenější skladbou THE MARS VOLTA. Následuje „L´Via L´Viaquez“, v níž dochází k zajímavému skloubení stylu kapely s výraznými latinskými flamenco prvky. Také text, který je z větší části ve španělštině, ve vás umocňuje atmosféru zakouřených venezuelských heren plných podivných týpků u kulečníkových stolů. Tato píseň přechází přes psychedelické outro do další až funerálně tajemné „Miranda That Ghost Just Is n´t Holy Anymore“, do které vstupujete zvukovou bránou skrze podivně deformované famfáry dechových nástrojů. Jedná se o píseň tajemnou a pocitovou. Pátou a poslední skladbou je pak půlhodinová „Cassandra Geminni“ o mnoha dějstvích, ve kterých kapela proplouvá vesmírem nálad, plným nekonečného počtu vlastních útvarů a soustav. Na této dlouhé cestě objevíte tajemnost neznámých černých prostorů, vztek roje meteoritů i ospalou melodiku souhvězdí Orionu. Rychlé technické finesy střídá psychedelická hypnóza, kterou vytrvale masíruje kytarista Omar Rodriguez bleskovými zvukovými spletenci. THE MARS VOLTA tu znovu dráždí posluchačovi pocity zvukově rozostřenou atmosférou, ale i splašenými funky či syrově blues rockovými pasážemi. Kromě vydatného zastoupení jazzových kláves se zde, více než na prvním albu, dočkáme bohaté dechové orchestrace. Ozdobou jsou znamenitá sóla na ságo, jako odpověď na Omarovo kytarové mistrovství, které odkazuje Hendrixe, Becka i Page. Atmosféru tohoto nekonečného jazzového tripu určují klávesy Isaiha Owense, jež zhruba v polovině skladby vygradují v break, který by nebyl schopen rozluštit snad ani stárnoucí Floyd a vyprahlý LSD dobrodruh – Syd Barrett, jehož odkaz je v hudbě THE MARS VOLTA všudypřítomný.
Už debutové album „De-Loused In The Comatorium“ zaznamenalo jak díky hudební složce, tak hluboké studii lidské psychiky obsažené v textech, nemalé ohlasy. A to jak ze strany posluchačů, tak kritiky. Kapela se zařadila mezi největší objevy a velké naděje pro budoucnost progresivních rockových stylů. Dvojka „Frances The Mute“ je oproti debutu méně dravá (pokud pominu zběsilost v části úvodní „Cygnus…Vismund Cygnus“), měkčí, avšak paradoxně zapeklitější a náročnější na poslech. Je v ní více z hudební historie, více atmosféry, jazzu, psychedelie, orchestrace, bluesrocku, dechových nástrojů i kytarových sól. A to vše dohromady vytváří skutečnou hudební orgii.
