Kanadská úderka THE END se se svým povedeným druhým albem „Within Dividia“ dostala do povědomí i mnohých fanoušků v našich krajích. Přesto tato skupina díky poněkud provokativnímu hudebnímu projevu balancuje snad až na hranici kontroverznosti. Jak provokativní nebo naopak zcela běžné jsou jejich názory můžete posoudit z rozhovoru, který nám poskytl vokalista Aaron Wolf.
Ahoj, jsem rád, že vás můžu pozdravit ze střední Evropy. Moje první otázka je, jak bývá běžné, o vašich začátcích. Známá jsou vaše alba „Transfer Trachea...“ a „Within Dividia“, ale předtím bylo prý ještě nějaké EP, je to tak?
Máme ještě jedno EP. Vlastně poslední skladba na „Transfer Trachea...“ „Entirety In Infancy“ byla původně na čtyřskladbovém EPčku, později byla znovu nahrána pro „Transfer...“. Další tři skladby jsou v podstatě ukázka toho, jak si kapela začínala tvořit vlastní zvuk. Není to až tak skvělé, nebo nějak zvlášť podobné naší další tvorbě, ale je to něco, co se nám pořád líbí. Věříme, že to ještě někdy vydáme.
V jednom rozhovoru jste uvedli, že název THE END má vyjadřovat nesmiřitelnost s nekonečnem vesmíru. Opravdu vám představa nekonečna tolik vadí?
No, nebyl jsem to já, kdo to říkal, ale hádám, že to byl Andrew. Rád bych viděl ten rozhovor, abych věděl, jak a v jakém kontextu to bylo použito. Jak se tak na to dívám, připadá mi, že Andrew akorát nakydal hromadu hnoje, checht.
Vaše první album bylo hodně ostré a rychlé, byli jste často přirovnáváni k DILLINGER ESCAPE PLAN. Byl úmysl tvořit podobně orientovanou hudbu? Vadilo vám podobné srovnávání?
V době psaní té desky jsem nebyl členem kapely, ale přijde mi, že záměrem tehdy bylo udělat něco abstraktního a extrémního. Nebylo záměrem jít podobným směrem jako DEP. Ani já stále nevidím nějakou podobnost se zvukem té desky a něčím, co udělali DILLINGER. Chápu, že někdo, kdo je v extrémní hudbě nováčkem, by našel mezi nimi nějakou podobnost. Ale pro fandu extrémní hudby by to nebylo správné srovnání. Když nás někdo srovnává s kapelou, kterou máme rádi a respektujeme ji, je to vždycky kompliment, ale nemyslíme, že naše hudba má nějaké shodné vlastnosti.
Druhé album vyšlo u Relapse. To je label, který má v extrémní hudbě značnou prestiž. Jak jste se k Relapse dostali? Bylo to na základě úspěchu prvního alba?
Kapela dělala hromadu koncertů v okolí Philadelphie, kde Relapse sídlí. Trochu jsme rozvířili hladinu a to upoutalo pozornost chlápků z Relapse. Nějakou dobu sledovali co děláme, a pak se rozhodli, že vezmou „Transfer...“ a vydají ho. To samozřejmě vedlo k podpisu smlouvy.
„Within Dividia“ už je oproti debutu hudebně posunuto jinam, je proměnlivější, je zde více nálad, pomalejších pasáží a melodií. Co vás vedlo k této změně stylu?
Pro nás to byl přirozený vývoj, posunuli jsme se dál i jako lidi, kteří se střídavě podílejí na procesu psaní. Nechali jsme se, abych tak řekl, unášet proudem a „Within Dividia“ je to, co z toho vzešlo. Věděli jsme, že chceme aby se náš zvuk dál vyvíjel a to se nám, myslím, povedlo.
Album produkoval Pierre Remillard, tedy člověk s bohatými zkušenostmi. Jak se vám s ním spolupracovalo a jste spokojeni s výsledkem? Jak teď s odstupem času celkově hodnotíte své druhé album?
Pierre byl skvělý, je to pohoda chlap, se kterým se dobře vychází. Díky němu bylo celé nahrávání velmi příjemné. Jsou věci, se kterými jsme teď hodně nespokojení, ale tehdy jsme nebyli. Nikdo není 100% spokojený s nahrávkou, vždycky se najde něco co bys rád vrátil a předělal. Myslím, že Pierre udělal kus dobré práce při vytváření hodně temné atmosféry celé desky. Není to přesně zvuk který jsme chtěli, ale je pořád hodně efektní.
Nejen vaše hudba, ale i texty na „Within Dividia“ jsou plné emocí. Obsahují také příběh, který má prý reálné základy. Kde jste čerpali inspiraci a kdo je vlastně autorem textů?
Jak jsem řekl: ze začátku to byl velmi přirozený proces. Jak vycházely z hudby ty správné vibrace, začali jsme dávat dohromady obrazy a představy příběhu v našich myslích. Tak vlastně vznikly všechny texty. V podstatě když byla hotová písnička, zhodnotili jsme co vlastně cítíme a dali jsme všechny naše nápady dohromady. Zdá se, že všechno nám pěkně navazovalo, k ničemu jsme se nenutili.
Koncem roku 2004 jste podnikli rozsáhlé turné po Kanadě, ale přijeli jste koncertovat i do Evropy. To bylo poprvé, že? Jak se vám v Evropě líbilo? Kdesi jsem četl, že jste se do Evropy těšili. Nebyli jste zklamaní?
Evropa byla nádherný čas, byli jsme šťastní že můžeme za moře a máme šanci poznat část světa, kterou nikdo z nás nikdy neviděl. Byl to obrovský šok, že nás naše hudba přenesla přes oceán. Nevěděli jsme co máme vůbec čekat, a tak všechno bylo jedno velké překvapení. Vystoupení byla skvělá, potkali jsme pár skvělých lidí, zkrátka se nemůžeme dočkat, až se zas vrátíme.
Při turné po Evropě jste hráli také v Praze, kde nebyla zrovna početná návštěva. Jak se vám v takovém prostředí hrálo a kolik lidí obvykle chodí na vaše koncerty v Kanadě?
Praha byla jedním z nejvzpomínanějších okamžiků celého turné. Ačkoliv tam nebylo mnoho lidí, zdálo se, že se jim opravdu líbí to co děláme. Každý si koupil tričko nebo CD a každý vypadal tak nadšeně, že jsme vylezli a hráli i věci mimo pořadí. Hráli jsme třeba pro 500 lidí, kde bylo každýmu fuk co hrajeme. Raději hraju před 30 lidmi, kteří prožívají každou sekundu. Hodně pro nás znamená, když je naše hudba dobře vnímána.
Hrajete poněkud instrumentálně náročnější hudbu, a tak se nabízí otázka, zda máte nějaké hudební vzdělání, kurzy a podobně? Odkud berete hudební inspirace?
Nikdo z nás nemá žádné hudební vzdělání. Všichni jsme se učili z toho, jak na nás hudba působila, doslova nasáváme všechno co slyšíme.
Když se o vás, ale i o spoustě jiných složitěji hrajících skupinách mluví, objevuje se někdy označení mathmetal nebo mathcore. Co si o tomhle pojmu myslíte? Jste ochotni sami sebe zařadit do nějakého stylu nebo jste spíše odpůrci stylového zařazování?
Mathmetal nebo mathcore mi zní jako pěkná hovadina. My nesedíme s kalkulačkou a nepíšeme čísla a rovnice. Neřadím nás ani do jedné takové kategorie, protože si myslím, že hrajeme mnohem víc než jenom haldu šílenejch kytarovejch onanií. Rozlišovat styly je dobré, protože posluchači potřebují muziku někam zařadit a porovnat, aby měli základní informace. Ale někdy ty kategorie nevyjádří přesný a správný popis toho, co kapela produkuje. Lidé jsou dnes hloupí, a než by si kapelu poslechli, odsoudí ji podle stylu, protože to viděli někde v časopisu.
V Evropě máte slušný ohlas u metalových recenzentů, přesto vaši hudbu běžní fanoušci tvrdé hudby těžce vstřebávají. Budete se i přesto držet své technicky propracované hudby nebo chystáte nějaký stylový posun? S tím souvisí i dotaz, zda už máte představu o podobě vašeho dalšího alba, existuje nějaký nový materiál nebo je to předčasné?
Náš nový materiál bude určitě obšírnější. Opravdu chceme dál rozšiřovat všechno, co jsme doposud udělali. Cítím, že máme mnoho prostoru abychom tlačili náš zvuk do mnoha rozdílných stylů i žánrů. Chceme, aby se naše hudba dostala do rukou tolika lidem, jak jen to bude možné. Teď máme napsanou zatím jen jednu skladbu, ale máme již všeobecnou představu o tom, za čím jdeme. Jsme šťastní když můžeme psát a tvořit novou tvář naší kapely.
Váš koncertní program je celkem nabitý, od konce ledna jste jeli další turné po Kanadě a USA. Zbývá vám vůbec čas na něco jiného než na hudbu? Co přítelkyně nebo třeba sport a jiné záliby?
Balancovat mezi rodinným životem a životem v kapele je poněkud obtížné. Někteří z nás mají přítelkyně, někteří ne. Většinu svých zájmů jsme vzdali už dávno, dostalo se to do bodu, kdy si musíš vybrat a hudba je naše všeobecná touha. Být v kapele naší velikosti není lehké, většinou sotva vyjdeme, máme práce na půl úvazku a být na cestě se většinou neshoduje s vyděláváním peněz, natož aby někdo nějak sportoval nebo si kupoval nové oblečení. Ale to je život v kapele, máme ho rádi takový jaký je. Chceme prostě jezdit jak to jen půjde, to je to v čem my vynikáme.
Na internetu se příliš vašich fotek sehnat nedá, to se tak neradi fotíte? Je v tom nějaký záměr? Mohli byste nám nějaká promo fota zaslat?
Nemáme moc promo fotek, zrovna nemám ani jednu po ruce, takže nemůžu poslat žádnou. Neradi děláme hodně fotek, když na to přijde jsme všichni mrzutí, nelíbí se nám to. Nestaráme se nijak o vzhled, my hrajeme hudbu a rádi bychom, aby právě ta mluvila za nás jako první a především. Fotky a podobný glamový sračičky nejsou pro nás. Ve chvílích, kdy to musí být, to bereme jako přirozenost bytí v kapele, ale pokud možno se tomu co nejvíc vyhýbáme.
Jak vypadá metalová scéna v Kanadě, konkrétně v Ontariu? Jsou tam nějaké méně známé skupiny, které byste mohli doporučit?
Metalová scéna v celé Kanadě je dobrá. Pro kapely ze zahraničí je velmi těžké dělat turné po Kanadě pro velké vzdálenosti. Je to prostě náš rajon, Kanadu jsme projeli několikrát a máme tu solidní a věrnou posluchačskou základnu. „Těžká“ hudba se začíná po Kanadě hodně šířit, zvlášť v Ontariu. Je tam mnoho míst ke hraní na poměrně malém území, je tam hodně lidiček co umírají touhou po koncertech. Jsou tam kapely jako CURSED nebo THE ABANDONED HEARTS CLUB, což jsou naši kamarádi, kteří jsou na dost podobné úrovni jako my. Pustoší s námi zdejší scénu už pěkně dlouho a teď zkoušejí taky vyrazit do světa.
Děkuji za poskytnuté odpovědi. Je něco co byste nám rádi řekli na závěr? THE END?
Pusťte si „Within Dividia”! Rock and Roll
Překlad: Štěpán "Stone" Langer
