Miluju filmy, které nepředstírají. Miluju filmy, které nestaví diváka do matoucích zrcadlových síní. Miluju filmy, které se nestydí za svou zdánlivou trivialitu, ale naopak ji berou jako největší klad. Miluju filmy, které jsou čisté jako dětská fantazie, odpoutané od imperativů formy a naopak zcela oddané přímosti, upřímnosti a radosti, která vyvěrá z toho nejprostšího vyprávění. Miluju filmy, jako je Forsterovo Hledání Země Nezemě, protože dovedou člověku zjevit to, co považoval za dávno ztracené...
Dětství. Magický to pojem, rozleptávaný sentimentem básníků a patosem tuctových pisálků. V dnešní „dospělé“ postmoderní kultuře jaksi nadbytečný... Naivní dětství. Imaginace. Předstírání. Hra. Jen málo děl světové literatury, jejichž ústřední téma tvoří právě tyto motivy, přežilo v západním světě tak živé a barevné jako Peter Pan Skota Jamese Matthewa Barrieho. Příběh o snové Zemi Nezemi, vílách, létání, pirátech a dětech, které nechtějí zestárnout, se zjevil roku 1904 a od té doby se křišťálově čistá metafora nezkrotné imaginace stala inspirací pro mnoho děl v mnoha různých žánrech.
Marc Forster (Ples příšer) jej vrací na stříbrné plátno třináct let po rozpačitě přijatém Hookovi Stevena Spielberga a rok po Petru Panovi P. J. Hogana. Na první pohled by se mohlo zdát, že Forsterovo podání bude jaksi serióznější, dramatičtějí, nepohádkové... ale to jen do chvíle, než tvůrci rozehrají originální a přímočarou říkanku filmového jazyka, která se zove „Finding Neverland“ (záměrně používám anglického názvu, který je blíže podstatě filmu). Ačkoli je scénář postaven na základech reality a vše, co ve filmu přesahuje meze skutečnosti, je zcela nezpochybnitelně subjektivní vidění a fikce hrdinů, má v sobě Forsterovo dílo více pohádkové poetiky, než obě zmíněné hříčky dohromady. Není to však pohádka o Peteru Panovi, o létání, o vílách, je to pohádka o člověku, který odmítl dospět a žil svůj sen, i když se tím vzpíral neúprosným pravidlům civilního života. Věřil a část své víry dokázal zhmotnit a otevřít tak dveře do světa fantazie obyčejným smrtelníků, ačkoli se pod vzkvétajícím snem skrývalo nevyhnutelné uvadání. Ale právě o víře, která je schopná se této nevyhnutelnosti postavit silou dětstké imaginace, je Hledání Země Nezemě. Ve zdánlivém životopisně laděném díle o autorovi, který nachází inspiraci ve společnosti čtyř chlapců a jejich ovdovělé matky, se skrývá prostinký a dramatickými konflikty reality pouze okrajově zatížený obraz dětské duše, zakleté v dospělém těle... Šťavnatá témata jako podezření z homosexuality a pedofílie, které Barrieho provázela, jsou zatlačena na okraj a film se plnou silou své básnivosti oddává oslavě Barrieho imaginace a čistoty dětské fantazie, které v důsledku překonají vše tragické, co na ně skutečný svět políčí...
Nečekejte velký řemeslný převrat, dokonalý a neotřelý tvar... Tím Hledání Země nezemě opravdu není. Je to filmová pavučina utkaná z upřímnosti, oddanosti příběhu a filmařské fantazie, pavučina tak křehká, že nejsem schopný zaručit, že se pod vaším dechem nepromění v nic... Z režie Marca Forstera vyzařuje upřímná oddanost látce, touha uchopit to krásné, co příběh velkého dítěte Jamese Matthewa Barrieho skýtá. Pohled za slavné kulturní dílo a odvážné spekulování o inspiračních zdrojích nepatří ve světové kinematografii k jevům ojedinělým, nicméně nepamatuju si na film tak... čistý (lepší slovo mě nenapadá). Stylem nám Země Nezemě dost možná připomene bezstarostného mága obrazu Tima Burtona. Náhlé překračování ze skutečnosti do fantazie postav však postrádá ve Forsterově podání mistrovskou lehkost a snové obrazy onu znepokojivost a vizuální kouzlo Burtonových děl, ale o to více vyniká sám příběh a vztahy postav. Duet fenomenálního Johnny Deppa (J. M. Barrie) a přesvědčivě křehké Kate Winslet (vdova Daviesová) je překrásný, snoubí se v něm lehký nádech erotična s takřka dětskou něhou... Ale ta skutečná krása se zračí ve vztahu Barrieho a chlapců Daviesových. V tom, jak je nešťastně ženatý a bezdětný Barrie učí vidět a snít, lépe řečeno, jak jim dokazuje, že se ve světě bigótnosti a upjatosti nesmí za své vidění světa stydět. Skvostem je výkon Freddie Highmorea, který do role benjamínka rodiny Petera vtělil veškerou křehkost, nedůvěřivost i upřímnost, jakou si u dítěte lze vůbec představit. Svým způsobem je dětským odrazem toho, co Barrie prožívá jako dospělý – nedůvěru, deziluzi, ztrátu blízkých. Pozorovat precizního a neskonale sugestivního Deppa a naprosto přirozeného Highmorea je to, čemu říkám nezapomenutelný divácký zážitek.
Nic mi nevadilo, že jsem celý film byl o krok napřed a předvídal, co uvidím. Stejně mě to vždycky smetlo. Cítil jsem se jako dítě, které naslouchá příběhu a říká si – „vím, co teď přijde, to mě nemůže nepřekvapit!“, ale magické „ono“ si do duše vždy cestu našlo. Oprostil jsem od kritických námitek a otrockého analyzování formy a cele jsem podlehl obsahu. Zapomněl jsem na brilantní řemeslnou stránku, která se poslušně podřídila tomu, co sama nese. Nevyčnívá, jen všemi silami pomáhá vytvářet nádherný celek. Vše je tak prostinké, nepřekvapivé, samozřejmé... a právě proto neodolatelně kouzelné a dojemné. Hledání Země Nezemě mě ze skeptického filmového diváka proměnilo v dítě, které se nadšeně opájí krásou vyprávění, hltá překrásně nasnímané obrazy, neláme si hlavu s logikou, motivací či tak přebytečnou věcí, jakou je autenticita (ta nemá a neměla mít ve filmu místo). Forsterovo fantazírující dítko mi vsunulo do dlaně mojí šťastnou myšlenku a dalo mi na pár nádherně pomíjivých chvil schopnost (zase) létat. Proto nemůžu z hodnocení slevit ani půl bod. Tenhle film hodnotím jako kluk nadšený z kouzelného příběhu, ne jako zřejmě už nenávratně dospělý filmový divák...
