V minulém desetiletí jsme byli svědky plynulého přerodu původně názorově vyhraněné, revoltující a hudebně nervní rock´n´rollové kapely z Walesu v mainstreamovou záležitost pro široké masy. To celé se přihodilo po záhadném zmizení psychicky nevyrovnaného kytaristy Ritchieho Jamese Edwardse těsně před odletem na americké turné v únoru 1995, kdy se pár měsíců po události kapela rozhodla pokračovat pouze ve třech a ve více přístupném duchu. Nechci zde spekulovat o tom, která stránka MANIC STREET PREACHERS je mi bližší. Iracionální období prvních tří agitačních alb má při hlubším pohledu určitě víc do sebe po stránce ideové, pocitové i umělecké. MANICS si zde vytvořili svůj nezaměnitelný rukopis, byli nebezpeční, rozervaní, inteligentní. Třetí deska „Holy Bible“ z roku 1994 otextovaná výhradně problematickým Ritchie Jamesem je do dnes nepřekonaná. Naproti tomu následující dvě alba „Everything Must Go“ a zejména „This Is My Truth Tell Me Yours“ obsahovaly výraznější a více přístupné melodie, učesanější zvuk i bohatě propracované aranže. Kapela na nich zrála jako víno a zahájila útok na rozhlasové stanice. A protože to byla alba skutečně kvalitní, úspěch na sebe nedal dlouho čekat. Na minulé desce „Know Your Enemy“ z roku 2001 však MANICS trochu zatoužili po tvrdších kořenech, avšak stanuli někde na půli cesty mezi oběma obdobími, neboť nahrávce ve velké míře zachovali veškeré atributy pop – rocku. Přes veškeré kvality písní toto album působilo hodně neuceleně. Letošní novinka „Lifeblood“ je v diskografii MANIC STREET PREACHERS albem jednoznačně nejmírnějším a i přes jeho kvality nejméně postradatelným.
Po dlouhých 4 letech vychází již sedmé studiové album MANIC STREET PREACHERS. Kapela do poslední chvíle tajila, jaké vlastně bude. A tak jeho celkové zjemnění soundu a vlažné songy mě hned po prvním poslechu příliš neupoutaly. Při bližším prozkoumávání nového terénu jsem však začal nacházet kvality i tohoto alba. Desku „Lifeblood“ zahajuje ve volném tempu se táhnoucí „1985“, která jakoby předznamenává vyznění celé desky. Aranže jsou sterilně propracovány a do popředí se tak dostávají čisté klávesy. Hned následující „Love Of Richard Nixon“ je jednou z hitovějších skladeb, kde pohupující se refrén doprovází skoro až taneční rytmika. Třetí „Empty Souls“ znovu ve volnějším tempu staví na zajímavém klavírním motivu a ležérním vokálu. Následuje „A Song For Departure“, která stejně jako předcházející skladba upřednostňuje blankytné klavírní motivy. Její refrén je však o poznání zdařilejší. Cinkavé kytary odstartují šestou „To Repel Ghosts“, kde se pak prolínají s klávesovými plochami. Skladba působí jako pozvolný let na křídlech čápa nad cardiffskou pahorkatinou a je zde jednou z mála trochu rychlejších. Následuje téměř akustická „Emily“ jako intimní zpověď. Hravé strunné motivy jsou tím nejzajímavějším v osmé „Glasnost“, která jako jedna z mála na této desce příliš nestaví na výrazných klávesách. Opravdu povedená je její druhá půlka, gradující v atmosférickém sóle. Naproti tomu „Always/Never“ je znovu výhradně klávesová záležitost v pomalejším tempu. Zajímavá je její netypicky vytažená basová figura (zdravim Ripa). Závěr patří „Cardiff Afterlife“, která i přes využití foukací harmoniky (celkem originální obohacení) je prostě jen hodně dobrou rockovou skladbou s melodickou zpěvovou linkou.
Prvním poslechu bylo album „Lifeblood“ obyčejnou pop-rockovou deskou od kapely, která už tohle všechno dávno vyslovila. Po důkladnějším prozkoumání se jedná o příjemnou záležitost s několika skutečně silnými skladbami. Novince „Lifeblood“ je ze všech dosavadních alb MANIC STREET PREACHERS zřejmě nejvíce blízké nekomplikované písničkářství „Everything Must Go“, ale na „Lifeblood“ kapela zachází mnohem dál v melancholii a klávesové čistotě. Skutečně velmi hodná, neškodná nahrávka se špičkovým zvukem plná pohodového kvalitního popu. Pod pomyslnou laťku kvality však maníci znovu neklesli.
