Nablýskaná osmdesátá léta končila a svět se začal měnit nejen na politické úrovni. Zatímco hollywoodské rockové chrámy a paláce vyprodávali MOTLEY CRUE, POISON či AEROSMITH, ve skejťáckých kobkách už bylo zaděláno na silnou undergroundovou scénu. Z nadějné sanfranciské kapely FAITH NO MORE, jejichž hudba byla střeštěným mixem punku, hard rocku a funky, byl právě koncem roku 1988 vyhozen excentrický frontman Chuck Mosely (záhy vystupující s kapelou CEMENT – pozn. Dalas). Náhradou se záhy stal devatenáctiletý mladíček Mike Patton z kapely MR. BUNGLE. Nikdo v té době netušil, jak silně se kapela díky němu zapíše do rockové historie.
FAITH NO MORE se tedy na počátku devětaosmdesátého na půl roku zavřeli do studia a vyprodukovali desku, která patří k nejdůležitějším hudebním zlomům posledních 25-ti let. Album „The Real Thing“ bylo ránou pěstí, která knockoutovala už jen převalující se americkou rockovou vrchnost a prvním signálem, jakým směrem se bude ubírat rocková hudba v následujícím desetiletí. Několik měsíců po vydání bylo ticho po pěšině, ale do roka už byli zejména díky skladbě „Epic“ FAITH NO MORE hvězdami. A tak z pohledu člověka sledujícího vývoj mainstreamových rockových proudů mám zaevidováno období kolem roku 1990 jako hodně rekrystalizační a živočišnou dobu plnou přeměn a stylových prolínání. Byla to hektická sezóna, kdy rockové zaoceánské scéně ještě vládl rock n´roll, ale fanoušky si hromadně získávali kapely nové, v čele právě s FAITH NO MORE. Pětice byla tak rozdílná od všech těch kapel, kterým přespříliš záleželo na vlastní image. Roztrhaní, pestrobarevní, neholení, nečesaní, rozšklebení. FAITH NO MORE zkrátka působili jako rozesmátá tvář na pohřbu nějakého italského bosse. Cesta vzhůru probíhala asi takto: Když vydavatelská firma zjistila, že prodeje „The Real Thing“ celkem rychle narůstají, nominovala kapelu jako předskokana AEROSMITH, WHITESNAKE a POISON na turné MONSTERS OF ROCK 1990. Tento tah se záhy ukázal jako definitivně rozhodující při upevnění pozic. Divoké koncerty, při kterých na sebe strhával pozornost zejména neuhlídatelný cvok Patton, který byl dokonce několikrát vyvedený z pódia ve svěrací kazajce, díky nabádání publika k sabotování hlavních kapel, byli před obrovským publikem tím pravým impulzem k průlomu bariér strnulé „vládní garnitůry“.
Album „The Real Thing“ v sobě koncentruje neslýchanou směs funky, rocku a metalu. Je plynule zapadající mozaikou všech odstínů hudebních barev. Nikdy dříve ani později, jsem neslyšel lepší mix mezi vysloveně protikladnými hudebními směry – rapem a hard rockem, v tak posluchačsky atraktivní nahrávce. Tolik zdomácnělé přirozenosti v tak, na tehdejší dobu, netypické muzice. Při poslechu alba „The Real Thing“ mám pocit, jako by těch deset let před ním prakticky neexistovalo. Nádherná spojení klávesových ploch a hammondů s mistrnou rytmikou Mike Bordina a Billy Goulda vytvářejí podklad ke kytarovým výpadům surrealistického hnusáka Jima Martina. Vše by však nebylo tak dokonalé nebýt Mika Pattona. Ten chlapík se během zpěvu dokáže smát i vztekat. Hitové skladby s parádními klenutými melodiemi „From Out To Nowhere“ a „Falling To Pieces“ se střídají s crossoverovým nátěrem „Surprise! You´re Dead!“ i pomalu rozjíždějícími „Zombie Eaters“ a „The Real Thing“, které narostou do překrásných mnohavýrazových funky koláží. Zejména „Zombie Eaters“ je kompozicí, kde kapela předvede všechny své triumfy od procítěného úvodu až ke gradujícím refrénovým výpadům. Hitovkou číslo jedna je však „Epic“ – rapová sloka, stupňující se metalový riff, ze kterého tryská fantastický refrén, při kterém podezírám Pattona, že jej zpívá nosem. Album obsahuje i koververzi „War Pigs“ od legendárních BLACK SABBATH a mnohavrstvou instrumentálku „Woodpecker From Mars“, ve které se kapela dokonale vyřádí. Orientální klávesové motivy se střídají s plynulými tóny, nad kterými Jim Martin drhne ostře řezané riffy. Poslední skladbou je barová eskapáda „Edge Of The World“, s klavírem a znovu originálním Mikem Pattonem. Zde coby švihákem sinatrovského formátu, avšak notně skouřeným.
Pro mne je „The Real Thing“ vzorem všech průlomových alb. Je tolik jiné od všeho, co v době jeho vydání poskytovaly mamutí vydavatelské kolosy. Hitově atraktivní, přesto nepodbízivé. Stylově různobarevné, přesto ucelené a plynulé. Tolik novátorství a nic na úkor písničkové přirozenosti. Jeho progresi nevidím ve složitosti, nýbrž v originalitě a obrovské nadčasovosti. Tak jako se FAITH NO MORE vždy lišili od zbytku světa, tak se liší „The Real Thing“ od všech dalších alb FAITH NO MORE. Kapela již nikdy i přes obrovský úspěch desek následujících nezopakovala ten kolosální moment příchodu něčeho nového a přitom tolik líbivého.
