Pokud se vám nějakým zázrakem podařilo uchránit před soutěží Česko hledá Superstar, rád bych znal váš recept a jen tiše závidím. Ovšem i tak určitě alespoň něco málo tušíte, ne? Například, že vítězkou se stala mladičká Aneta Langerová. Rockera, jak ji rády označují časopisy, které pod pojmem rock evidují tak maximálně bezzubé partičky typu CHINASKI nebo READY KIRKEN. A proč se na výsledek celého toho humbuku nepodívat pěkně zevrubně? Navíc v době, kdy už je jasné, že tenhle kasovní trhák bude mít pokračování a kdy se všemožné persóny, Michaelem Kocábem počínaje a Miškou „kolotočářem Edou“ Davidem konče, předhánějí o účast v porotě a tím i o svůj každotýdenní pobyt na televizní obrazovce. I když, překvapuje tohle ještě vůbec někoho? Snad možná jen „takyrockera“ Petra Jandu, a tak raději kandiduje do senátu, tam jsou peníze přece jenom jistější...
Tak tedy, slečna Langerová poprvé. Dávná skupina SPB je zapomenuta, do studia nastupují pouze ostřílení nájemní profesionálové. A ve výsledku je to samozřejmě slyšet, neb zvukové balení je sterilní, chladné, odosobněné, což za vinu nutno klást nejen producentské práci dua Hádl/Král, ale především dodanému materiálu. Firma pochopitelně Anetě nabídla z širokého výběru databáze neznámých cizích autorů (nebo alespoň z cizími jmény) a sama interpretka si prý vybrala. Svou polívčičku ale přihřálo i něco místních (za všechny hitmaker Oskar Petr), ovšem nikdo nepřišel s ničím zajímavějším, než alespoň trochu vybočující „koledou“ „Hříšná těla, křídla motýlí“ (blíží se Vánoce, tak se bude určitě hodit). Kytary pěkně ploché, jenom aby se neřeklo, vždyť ta holka je přece bigbíťačka, bicí pěkně elektronicky ošetřené, aby se nepolekali tanečníci na diskotékách. Ještě něco opomenuto? Áááá, zpěv. Ta Aneta zpívá zbytečně expresivně, raději drobet ztupíme hrany. Tak a hotovo, všichni budou spokojeni. Jenomže nebudou. Pomineme-li již vyřčené, po celou hrací dobu se nejde zbavit dojmu, že každá z písní je regulérní coververze. Tu nenápadně evokuje známou melodii, tu kopne nehorázným vykrádáním (refrén v „17“ je regulérní Natalie Imburglia). Chybí vám koruna? Naprosto zoufalé a prázdné texty. Aneta vždy tvrdila, že chce zůstat svou, což se dozvíte minimálně třicetkrát. Také že „má zájem“ dělat všechno to, co teď dělá a pochopitelně láska a věci s ní související - inu věk sladkého mámení. Když vám řeknu, že vítězkou nevypsané textařské soutěže by se snad mohla stát i Gábina Osvaldová s rýmem „přede mnou prázdnej tác, na něm mejch sedmnáct“, asi pochopíte, o čem zde hovořím. Pro Anetinu slávu byly účasti v soutěžích „Do-re-mi“, „Rozjezdy pro hvězdy“ a „Superstar“ rozhodně přínosem, pro její hlas a hudbu rozhodně ne. Možná by bylo lepší dál objíždět zaplivané sály s kapelou a vlastním repertoárem. Ale krok směrem k „národu“ musí zvážit každý sám.
Nu což, soutěž jsme přetrpěli, vítězku přivítali. Rozhodně lepší „sytý přírodní hlas“ než „přefeelingovaná sova“, „oteklé dítě s uhry značky LG“ či „Iveta Bartáčková za mlada, kdyby uměla zpívat“. Jen škoda, že výsledek je tak přeslazený, učesaný a tudíž vlastně i zbytečný. Kam zmizelo z Anetina hlasu to „živé“ kouzlo? Ale co, děti si svůj idol koupí, firma se nažere, rádia to budou ráda pouštět, televize vysílat, omíláním se vytvoří hity (heč, mně se líbí „Delfín“ a „Nahá noc“) a za rok... to vlastně už budou nové, neokoukané tváře. Dá Bůh, že i je přežijeme.
