Do třetice všeho dobrého. Po DISMEMBER a GRAVE vydává své nové album i třetí velká ikona švédského death metalu - stockholmští UNLEASHED. Pod znamením Thorova kladiva znovu povstali před dvěma lety, aby po dlouhé tvůrčí pauze nahlásili svůj návrat prostřednictvím záznamu „Hell´s Unleashed“. Oproti očekávání, a tento názor nesdílím zdaleka jen já, přinesla comebacková nahrávka sice potěšující, ale přeci jen překvapivě rutinní práci, která především po stránce vitality a živelnosti velmi ztrácela na standard nastolený legendárním debutem „Where No Life Dwells“ (1991).
“To death metal - the most noble form of art... we have eternally sworn allegiance”
Pakliže jsem se v případě „Where Ironcrosses Grow“ rozplýval nad totální stylovou věrností DISMEMBER, u „Sworn Allegiance“ musím jít ještě o trochu dále. Ze všech třech zmíněných kapel jsou totiž právě UNLEASHED ti nejvíce nepoučitelní a ti nejvíce zatvrzelí. Kärkiho družina od „Massive Killing Capacity“ (1995) pomalu přitvrzuje, GRAVE se snaží jít s dobou alespoň po stránce zvukové, ale co UNLEASHED? Ti jsou pořád stejní, je jim srdečně jedno, že z památného úsvitu devadesátých let zbyl už jen soumrak a pořád drhnou ten svůj chrastivý až na kost ohlodaný primární death metal ze staré školy (záměrně se vyhýbám často užívanému výrazu death´n´roll, neboť jsem si k tomuto pojmu vybudoval jistou averzi). Pravda, „Sworn Allegiance“ není až tak neúměrně minimalistické album jako bylo svého času „Warrior“ (1997), ale i tak představuje to nejvíce tradiční pojetí smrtícího kovu, které může dnešní švédská scéna nabídnout. Inu, staré známé provařené pořekadlo „v jednoduchosti je síla“ prostě platí a hlavně spolehlivě účinkuje i tentokrát. Žádná snaha o boření stylových konvencí ale naopak maximální konzervatizmus, nulový vývoj ale zato 100% věrnosti archaismu, nekompromisní kopanec do odulých tváří těch, kteří se hloupě pitvoří nad vším, co není v jejich očích dostatečně progresivní a novátorské.
Noví UNLEASHED jsou sice o poznání přesvědčivější než na comebackovém albu, mají i nadupanější zvuk, ale problémy s jistou nevyrovnaností kompozic bohužel přetrvávají i nadále. Rozhodně by nebylo od věci poměrně dlouhý záznam atakující tři čtvrtě hodinovou hranici mírně ořezat, a tak dvě až tři vycpávkové skladby zcela vypustit. Album díky přílišnému natahování ztrácí na dynamice, působí mírně repetivním dojmem a v závěru už evidentně mele z posledních kreativních sil. I tak čtrnáctka skladeb přináší přesně to, co mechem obrostlí příznivci očekávají, je to klasika, na kterou mají UNLEASHED patent již dlouhých 15 let. Lyrické litanie opět glorifikují pohanství, jsou plné vikingských legend, zaznamenány na pár řádcích a v té nejjednodušší možné formě. Všechno je u zasloužilých švédských harcovníků stručné a výstižné, jsou slabikářem extrému, death metalem z doby kamenné.
Pakliže si občas přečtete některý z mých výplodů, dobře víte, že předešlé řádky nebyly v žádném případě myšleny nějak hanlivě, neb osobně si nesmírně vážím všech kapel, které zůstávají věrny svým kořenům, kterým v žilách koluje pravá krev a v srdcích hoří plamen nezdolné víry. Víry v sebe a víry v death metal. Já na místě snímám svůj klobouk a s uznáním a respektem uděluji 7 bodů.
