Zabijte to prase, pusťte mu žilou, sekery do rukou, nože nabrousit a nesrat se s tím porcováním, pěkně na kaši. A že je z toho pak svinčík a zmatená halda semletého masa, rozdrcených kostí a šlach, vnitřností i nepravidelných kostiček tuku, na to kašlete, to je přece pouze vedlejší produkt. Hlavně jde o to sekat, drtit, mlít. Takhle nějak při zběžném poslechu působí produkce kanadských drtičů THE END, pěkně na kaši, hlava nehlava, jen se s tím moc nepárat. Jenže tenhle dojem při pozornějším poslechu rychle vyprchá, a najednou tu před sebou máte hudbu promyšleně vybudovanou s postupy beroucími dech a vzbuzujícími obdiv vůči hráčským i kompozičním schopnostem těchto Kanaďanů.
Na světě je dnes spousta kapel snažících se všemožně (tu úspěšně, jindy trapně) míchat styly, většinou však infiltrují do své tvorby i melodickou složku, tak aby svoji hudbu udělali přístupnou a tím i dostatečně prodejnou a zajímavou pro vydávající společnosti. THE END také nabízejí určitou mixturu stylů, ale tu melodickou složku u nich nehledejte, přestože je jejich materiál načichlý emocemi, nejsou to emoce čišící z plytkých melodických postupů. V jejich případě se kloubí dravá šílenost THE DILLINGER ESCAPE PLAN s temností NEUROSIS. Jejich hudba je jakýsi emo metalcore, kde si podávají ruce ostré a rychlé, na perfektní práci bubeníka postavené MESHUGGAHovské postupy s přibržděnými až hardcoreovými dusanicemi a ponurými „vyčkávacími“ pasážemi. Jenže přestože se hudba těchto bláznivých Kanaďanů jeví jako hranice bořící, stačí přistoupit blíže a zjistíme, že tu nejsou konkrétní místa překračující dimenze extrémní hudby. Ale to nevadí, naopak. THE END neboří hranice, neboří vůbec nic, oni budují. Z bloků hrubě opracovaných jinými průkopníky (CYNIC, SADIST, NEUROSIS, DILLINGER ESCAPE PLAN, MESHUGGAH apod.) budují hudbu plnou ostrých hran i klenutých oblouků, plnou nervozity a křečovitosti stejně jako chvějivého smutku. Ve výsledku tím vzniká velmi specifická mixtura, jejíž hlavním pocitovým efektem je již zmíněná nervozita.
O instrumentálních schopnostech jednotlivých členů nebudu příliš psát, bez dobrého zvládání nástrojů by se podobná hudba prostě provozovat nedala. Výkony jednotlivých členů jsou přesvědčivé a vyvážené, vše jako by bylo zahráno s vědomím celkového vyznění, žádné přehnané sólové šílení, prostě práce pro celek. Ve výsledku tím skladby jen získávají, neboť tvoří kompaktní monolit bez rušivých výstřelků, přesto zůstávají napěchovány bláznivými úlety a depkařskými ruchy. Řvavý vokál už je jen třešničkou na dortu. Právě v jisté náladové uspořádanosti vidím drobný posun oproti předchozí desce „Transfer Trachea Reverberations From Point False Omniscient“.
Teď trochu k vlastní struktuře skladeb. Většinou se použité postupy tváří velmi krkolomně a komplikovaně, pod jakousi „chaotickou“ fasádou se ale snadno dá odhalit zdivo jasně strukturované a organizované. Zajímavé je, jak THE END dokáží mnohde i nijak závratně progresivní postupy skloubit a interpretovat formou, která působí velmi neoposlouchaně a originálně. Přesto je album velkou měrou napěchováno zajímavě neotřelou hudbou. Obrovskou devizou aranží je šikovné skloubení rychlých a pomalejších pasáží, ve kterých se mění nejen tempo ale i nálada, a hudba tak neupadá do jednotvárnosti a nehrozí ani únava z ostré třeštivé schýzy, která by se pravděpodobně jinak brzy dostavila. Ostatně, na výdrž posluchačů asi pánové také mysleli a tak stopáž desky jen lehce přesahuje v tomto případě přiměřenou půlhodinku. Zvuková stránka je, jak to u podobných kapel bývá, posazena hodně do ostře řezavé a dobře čitelné polohy.
Přemýšlím, co na závěr téhle desce vytknout a nic mě vlastně nenapadá. Jistě, pro umírněné true metalisty a příznivce průhledných melodických fláků tahle hudba není, ale pokud se vyžíváte v organizovaném chaosu bude to pro vás určitě lahůdka.
