Být v kůži bratří Coenů není žádná legrace. Dvojice režisérů a scénáristů se už svým debutem „Blood Simple“ zařadila do čela nového typu filmařů na pomezí hollywoodského mainstreamu a nezávislé kinematografie. Svými dalšími dílky se Ethan a Joel vyhoupli na pomyslný vrchol pyramidy a dostali jedinečnou příležitost do svých autorských snímků obsazovat hvězdy stříbrného plátna, jakými bezesporu jsou George Clooney, Jeff Bridges, Catherine Zeta-Jones a další… Jenže zároveň s výstupem na vrchol přichází i méně příjemný jev – porovnávání. I když jsou „Lupiči paní domácí“ výtečným filmem, jejich přijetí je, řekněme, rozporuplné. Prostě kvalit „Farga“ či „Big Lebowského“ dosaženo nebylo a kritikům je šumafuk, že bratrům zjevně o nějaké vyrovnávání se s mistrovskými kousky minulosti nešlo…
A co jim dle mého šlo? O zábavný a každým coulem odpočinkový film. A to se podařilo na výbornou. Proto se na mě nezlobte, nebudu srovnávat se staršími vrcholnými počiny, které mám rád, ale které krom charakteristického černočerného humoru s „The Ladykillers“ (originální název je vhodnější) nemají zas až tolik společného. Coeni se opřeli o prostinkou zápletku – do domu poklidné černošské babičky Marvy Munson přichází podnájemník, podivínský gentleman G. H. Dorr, PhD. Krom malého pokojíku si vyžádá i sklep, neboť, jak tvrdí, secvičuje s přáteli repertoár renesanční muziky. To, že něco neštymuje, je jasné od chvíle, kdy se povedený ansámbl zjeví ve dveřích staré dámy. Namísto jemných intelektuálů vtrhne dovnitř banda pochybných individuí, které „profesor“ sehnal přes inzerát. Proč? Protože skrz sklep staré dámy se lze provrtat do kanceláří kasina a vybrat tučný jackpot. Stará dáma má být pouze malou překážkou… jenže…
Zápletka typicky coenovská, provedení neméně typické. Podobně jako „Bratříčku kde jsi“ se i „The Ladykillers“ opírají o charakteristické prostředí amerického jihu a zejména poetické domácké prostředí postarší ovdovělé černé dámy, které se sestává z kostela, zrzavé kočky, obrazu manžela a skupiny štěbetajících stařen, které chodí na pravidelný čaj. A v kontrastu s ním sledujeme dění ve sklepě, kde se zločinecká banda (neúspěšně) pokouší svorně fungovat. Páni režiséři vsadili na mistrovskou karikaturu… Všechny figurky jsou tak trochu přehnaně typizované, nadsazené a nereálné, nemáme tu čest s dokonalou lidskou anomálií typu Duda Lebowského, ale spíše se skupinkou komixově sošných a dvojrozměrných figurek. Vévodí tomu dokonale jemný Dorr, šaramantní zločinec a klasický filolog v jedné osobě, za všech situací klidný, spisovný a sršící zvláštním, tak trochu poeovsky morbidním, poetičnem. Divák není sto odlišit, jaký profesor vlastně v nitru pod maskou slizkého intelektuála je… protože pod maskou nic není. Chyba? Závada? Ale kdež, pouze jedna z charakteristických vlastností crazy komedie a karikování. A můžeme pokračovat… Ledově klidný čínský generál s neodmyslitelným cigárem a hitlerovským knírkem. Ukecaný a věčně sprostý nigga. „Odborník“ na demolice s vizáží přiblblého horala (včetně oděvu a zakrouceného nírku). Hráč amerického fotbalu, učiněný dement a dutá hlava. Nic víc v těch postavách není a právě to si užívají Coenové (při stavění dialogů a komických situací), herci (při věčném přehrávání) a především by si to měl užívat divák. A užívá, pokud zapomene, že Coeni mají na víc… na to se tu vážně nehraje.
Prostředí i děj filmu je pohlcující. Gagy mají takřka pythonovsky absurdní švih, mluva každé postav je charakteristická (Dorr mluví dokonale knižní angličtinou, nigga Gawain zase hiphopově svižným slangem, paní Munson jižansky usedlým dialektem apod.), poetika každé postavy je dokonale prokreslená, situace jsou vystavěny z typickým citem pro pointu, která zabere, i když je zhusta očekávaná. Hudba se sestává s gospelových odvazů, jižansky unylých odrhovaček, které si pouští stará dáma, a kontrastujících hip hopových vsuvek. Dokonale namíchané. Pokud si odmyslíme jednoduchý příběh (který je skutečně jen podkladem pro velkou exhibici dialogů), zůstává galerie nezapomenutelných hereckých výkonů, které vévodí šaramantní a naprosto přirozená Irma P. Hall (paní Munson) a samozřejmě Tom Hanks (profesor Dorr), který se svou rolí baví jako malé dítě a kde může, tam s precizností velkého umělce přehrává… A jako třešničku na dortu si připočtěte to, co od Ethana a Joela každý očekává: brilantní řemeslný výkon, svižnou a nápaditou režii, ironický střih a vizuální nápovědy (v jedné z prvních sekvencí vidí divák most, hlavu sochy, odpadkovou loď a smetiště, které pak hrají klíčovou roli), jaké tvoří kvintesenci autorského rukopisu bratří.
Zkrátka výtečná komedie z dílny mistrů. Taková malá, roztomilá statueta, která pobaví, potěší, pohladí na duši. Černá jako ranní káva, rozjařená jako gospelový chór, jazykově dokonale vyladěná, plná výborných karikatur. Čirá zábava s puncem nezávislé kinematografie a gloriolou hollywoodské hvězdy. Doporučuju, ale to snad vyplynulo jasně…
