„Stockholm Syndrom“ je již jejich čtvrtou studiovou deskou BACKYARD BABIES, nepočítáme-li různé kompilace, rarity a mini alba.Vrátím se teď o pár let nazpět, abych načrtl nedávnou minulost stockholmských hools, do které se pak pokusím přesně zasadit novinku „Stockholm Syndrom“. Pro BACKYARD BABIES nastal důležitý průlom až s druhým albem „Total 13“ z podzimu 1998. Čerstvý vítr do plachet jim tehdy přivál nově příchozí kytarista Dregen (přešel právě z konkurenčních THE HELACOPTERS), předvádějící na divokých klubových koncertech v západní Evropě neopakovatelnou gaunerskou show. Rvačky s fans a demolice kytarového aparátu patřily k tomu nejméně šokujícímu. Kapela tedy konečně koncertovala mimo Skandinávii, hlavně pak na Britských ostrovech a vytvořila si ne zrovna zanedbatelnou posluchačskou základnu. Album „Total 13“ bylo hodně syrovou náloží kvalitního a punkem prolezlého rock and rollu, zahraného v strhujícím tempu. Nabízí se srovnání s legendárními MOTORHEAD nebo třeba s britskými Warwickovými THE ALMIGHTY. Třetí album „Making Enemies Is Good“ z jara 2001, vydané už u major labelu BMG, nabízí mírně vyzrálejší a tak nějak umírněnější verzi toho, co obsahovala deska „Total 13“. A samozřejmě více skladeb, které by se daly považovat za singlové tutovky. Namátkou vzpomenu jen pozvolna se rozjíždějící „Colours“ nebo absolutní RnR nálože s mocně skandovaným refrénem jako byly „Star Wars“ či „Kids Are Right“ .
Letošní novinka „Stockholm Syndrom“ obsahuje kvalitativně i stylově téměř totožný materiál jako oba její předchůdci. Album bylo nahráno pod dohledem zkušeného Joe Baressiho v Los Angeles, míchání proběhlo ve Švédsku. Materiál na něm je sice o něco méně razantní a mírnější než na „Total 13“ a má o něco méně hitový potenciál než „Making Enemies Is Good“, ale i tak se jedná o výborný standard evropského fast´n´rollu. Švédové se s tim nemažou už od úvodní „Everybody Ready“, která album řádně nakopne. Prvotřídně sehraná rocková mašina valí divoký rock ulicemi severských metropolí, vyřvávajíc sloganovité refrény (nic pro hnidopichy a hledače nových obzorů). Celou deskou jako by se prolínala nálepka „NA VŠECHNO SEREM“!!! BACKYARD BABIES jsou znovu k nezastavení. Ze skladeb bych vypíchl úvodní parádní singl „Minus Celsius“ (videoklip k této skladbě byl nahrán na střeše kultovního „Million dollarového hotelu“) obsahující fenomenální kytarový riff a nakažlivě zpěvný a profláklý refrén. Druhou nejzajímavější položkou je pomalejší skladba „Friends“, na které se kromě kapely podílela i celá řada hostů a kámošů z branže. Z nejznámějších vzpomenu např. Nicke Anderssona (THE HELACOPTERS), Kory Clarka (WARRIOR SOUL), Michaela Monroe, Sama Yaffa (HANOI ROCKS), L7, Ninu Persson či dnes již zesnulého Joey Ramone (RAMONES). Jak už jsem řekl, zbytek alba je absolutně totožný s tvorbou z předcházejících desek, a tak mě napadá, jestli by se kluci neměli posunout dál. Je však složité něco takového chtít po kapele z čeledi „motorheadovitých“. Mně jejich odpor k vývoji sice neurazí, ale na druhou stranu nijak zásadně neobohatí. Ale o to u nich zas až tak nejde. RnR je přece zábava (ne umění) a ten produkují prvotřídní.Co napsat závěrem? BACKYARD BABIES jsou kapelou, jejíž hudba může oslovit jak metalové fanoušky zaměřené spíš na jeho rock´n´rollové pojetí (nic pro progresivisty, „Babies“ jsou snad jednou z nejménně progresivních kapel na severu Evropy!!!), ale hlavně punkery inklinující k metalově hutné a kytarově dokonalejší muzice (kapela stojí přesně na rozhranní mezi těmito dvěma zcela rozdílnými směry rockové hudby). BACKYARD BABIES znovu potvrdili statut jedné z čelních rock n rollových kapel ve Švédsku , nicméně trůn Nicka Anderssona zdaleka dobyt nebyl (dle očekávání!!!)...
