Hlas Jorna Landeho rovná se norské rockové zlato. Tenhle prostovlasý hoch s démony v hrdle přispěl v nedávné minulosti svým dílem geniality do vínku dvěma kapelám, které s jeho asistencí vytvořily nadčasová díla (ano, jedná se o nedoceněné a nedocenitelné ARK a BEYOND TWILIGHT), aby se v zápětí uchýlil do náručí komerční jistoty jménem MASTERPLAN. Výsledkem je, že Jorna je více vidět, ale jeho hlas tak trochu ztrácí mýtus emotivního disruptoru, který je schopný svou silou pobořit otevřenou duši…
A že by to zrovna sólovka pod hlavičkou JORN mohla nějak zásadně změnit, to asi nečekal ani ten největší naiva – vždyť i předchozí album „Worldchanger“, ač vznikalo v časech Jornova vzmachu, bylo spíše sázkou na hard´n´heavy jistotu, ovšem jistotu vyšperkovanou spoustou skvělých momentů a instrumentálních výkonů. Co tedy JORN potřetí?
Rozhodně se žádný převrat nekoná a bohužel se nekoná ani kvalita minulé řadovky. Lande vsadil na stylizaci do jakéhosi posla míru skrze hard rockové výrazivo a tahle „bezručovsky“ revoluční maska mu skvěle padne zejména v titulní „Out To Every Nation“, která zabírá polohy od mocného gospelového refrénu přes rockovou hymnu až k bluesovým zpívánkám v úvodu. V téhle skladbě se plně zračí to, v čem je JORN smysluplnou záležitostí – hudba natřískaná melodií, únosným patosem, výtečnými nápady a hlavně uvedená v život skvělými instrumentalisty, mezi kterými dominuje Hellhammerův nástupce za bicí artilérií Stian Kristoffersen (PAGAN´S MIND). Metalově neurvalé výjezdy bicích zpestřují hned několik skladeb, ve kterých se ke slovu dostává určitá kompoziční hlušina a je znát, že cesta naznačená v songu „Out To Every Nation“ byla ztracena v hromadě klišé a nedostatku dobrých nápadů. Tento syndrom postihuje zejména závěr alba, který je placatý, předvídatelný a bohužel i značně nepovedený („Rock Spirit“ je ošuntělá stadiónovka s nulovou invencí a závěrečná „When Angel Wings Were White“ se snaží znovu vykřesat jiskru naléhavosti z úvodu alba, ale jaksi nám vlhne topivo). Mezi více méně lehce nadprůměrné kousky řadím skladby „One Day We Will Put Out The Sun“, „Living With The Wolves“ a „Through Day And Night“, ve kterých se občas zablýskne něco výtečných pasáží (zejména díky Blombergovi a tradičně skvělému Jornovi), ale hlavou prošumí kamsi do bezedného éteru…
Protiváhu rozporuplným songům tvoří výtečný úvod alba, kde stojí vitální a našlápnutý vál „Young Forever“ s tradičně výbornými vokálními linkami, zmíněná titulní píseň, trochu vlažnější (přesto ale dobrá) střednětempá „Something Real“ a příjemně vláčná „Vision Eyes“, ve které si Jorn krásně hraje s barvou hlasu… Ve slabším úseku alba pak rozhodně potěší nádherný ploužák „Behind The Clown“, který má sice politikou líznutý text, avšak v jádru je to rozený romantik. Podtrženo sečteno, moc se nám ten účet letos nevyvedl, pane Lande. Oceňuji skvělou instrumentální prezentaci, pár opravdu vyvedených skladeb, hutný zvuk… ale musím chtě nechtě odečíst body za pěkných pár vatových songů. A víc než sedm to nedá, to by mi musela ruka upadnout a uši uhnít, když si vzpomenu na „Worldchanger“…
