Norská formace Tristania nastoupila na scénu se značnou vehemencí a suverenitou a svým úspěšným druhým albem Beyond The Veil jasně naznačila, že v podhradí nemíní setrvat nadlouho. Společně s nadoomovatělými krajany Sins Of Thy Beloved dokonce stvořili základ nastupující metalové generace, která měla nahradit elektronické konvertity Theatre Of Tragedy. A nahradila.
Druhý kotouček symfonizujících Norů nese velmi příhodný titul World Of Glass – Skleněný svět. To do jisté míry vystihuje problém většiny kapel, která kuje kov za podpory „plného kostelního kůru“ a smyčcových brigád. Chlad a sterilita. Jenže pokud v mých očích tenhle syndrom totálně odstřelil Therion, pak při vší kritické šťouravosti nemohu z téhož obvinit Tristánky. Tahle kapela má fištrón a dostatečnou míru soudnosti!
Emblémem kapely je samozřejmě roztomilá křehulinka Vibeke Stene, jejíž vnady ocení konzument již v bookletu (leč žádný striptýz se nekoná...). Lehká kýčovitost jejího křehkého slavičího hlásku zaplaťbůh nevystihuje ducha celého alba. Vibeke cvrkliká sice libozvučně, nicméně její vokál se kvůli tuctovému témbru příliš nevyjímá. Příjemné, uklidňující – kdo by konec konců čekal víc... Snad jenom v závěrečném kousku The Modern End dost překvapivě zavane severák a duch rozverné kouzelnice Björk prolétne kolem. To je ale opravdu pouze náhodička.
V samotném hudebním stvárnění World Of Glass samosebou nechybí povinné sbory a chorály, ba ani o smyčce nejsme ochuzeni. V tomto případě to podávám bez ironické štiplavosti. Výhradní kompozitoři celého materiálu – klávesák Einar Moen a kytarista Anders H. Hidle vytáhli ze své zásobárny samé lepší kovové kousky, které pompou vkusně dokořenili. Připočtěme ještě tradičně výbornou práci dvorního producenta Terje Refsnese a máme solidně zaděláno. Jímavé a dunivé zpěvy svojí kvantitou nepřekračují meze vkusu, zní pouze v nejvypjatějších okamžicích a jejich kvalita ční výrazně nad hladinu průměru. Z tohoto hlediska nelze než vyzvednout strhující entreé desky – kompoziční epos The Shining Pass. První tři kousky alba pracují se samými žánrovými jistotami – kontrastem orchestrálních pasážím, death / doomových riffů (brát s rezervou, prosím!!!) a étericky chytlavými vokálními linkami. Dojde logicky i na drsný growling, jenže pocit kopírky a čórkaření si pohodlně válí šunky kdesi v dáli. Na některých místech mě sice šťouchl zmalovaným rypákem kýč (všeho moc škodí), ale ani to nebolelo.
Nejpozději od skladby Tender Trip On Earth začíná Tristania pracovat s nejrůznějšími „chemikáliemi“, ale za každou cenu je drží na uzdě. Zkreslené kytary, naefektovaná basa, někdy samplované spodky – a jako protiváha chytře zapojená viola, housle, Vibeke a sbory. Kontrast buldočí rytmiky a „klasicistních“ partů je výborný a životodárný. Nesmí chybět ani patřičně zromantizovaná akustika a dojivé pasáže. Rovnováha s přehledem zachována. Jen ve skladbě Deadlocked chtě nechtě slyším basovou linku Sirens Of The Wood z Theli. Marginálie. Vrcholem koktování s elektronikou je již naťuknutá The Modern End, která opatrně naznačuje, že by se Tristania mohla po vzoru kolegáčků z Tragického divadélka odporoučet k elektro popu. To by byla škoda, dámo a pánové!
A tak Tristania nedovolila svému Skleněnému světu, aby se rozbil, zesterilněl, zchladl. Je to počin s chválihodnou vlastní duší, s porcí progrese a příjemných místeček k relaxaci. A tu trochu kýče člověk nakonec docela rád odpustí. Takže i podruhé na výbornou a my můžeme jenom spekulovat, jestli další kroky povedou k Warner Music Group, nebo někam docela jinam...
