Ano, vím. „Bleeding“ rozhodně není žádná novinka. A ani jméno PSYCHOTIC WALTZ nepatří k vyhledávaným americkým vývozním artiklům. Přesto si myslím, že se jedná o hudbu až moc kvalitní na to, aby zapadala prachem. Proto berte tuto recenzi víc než cokoliv jiného jako připomenutí a zároveň apelaci k poslechu skvělé i když těžko přístupné hudební skupiny, která i přes relativně malou podvědomost dokázala posunout hranice moderního metalu víc, než mnozí její komerčně úspěšnější kolegové.
Problém psychedického valčíku tkví jednoznačně v tom, že je až moc věrný svému jménu. Pojetí jeho hudby je totiž na hony vzdálené běžnému muzikálnímu uvažování a to i přes to, že na první poslech zní vše jak má. Kytara, basa, bicí i vynikající zpěv. Občasná flétna i akustická kytara. Vše je na svých místech a vše drží v rukou i v hrdle absolutní profesionálové. Dalo by se říct, že PSYCHOTIC WALTZ patří do ranku progresivní hudby. Kritéria i výkony protagonistů by to jednoznačně potvrzovaly, nebýt ovšem něčeho…co se jen těžko slovy vyjadřuje. Jakési podvědomé nálady, kterou v sobě jejich tvorba kontaminuje, a která v neustále působí na posluchačovo nitro. Nutno říct, že ne vždy kladnými pocity. Tvorba PSYCHOTIC WALTZ s sebou nepřináší zhola nic veselého. Ale není to ani smutek, jako třeba u goticky orientovaných kapel, co z ní vyzařuje. Je to pocit napětí, skryté agrese, podvědomého abstraktního strachu z ničeho. Hudba sama agresi nepřináší a je jen na posluchači jak se k ní postaví. Zda se nechá unášet ve víru psychedie a podlehne, nebo se jí postaví, bude bojovat, aby si pak vydechl a načerpal energii při některém z překrásných motivů, jenž valčík skrývá ve svých taktech. Poslechněte si třeba titulní „Bleeding“ kde se hutnost střídá s jemností oheň s vodou a černá přechází v bílou. Dynamika a pravdomluvnost hudby je víc než evidentní. Nebo nádherná „My Grave“ opentlená tradičními motivy. Zní jako byste si jí mohli zabrnkat i u táboráku, přesto má sílu uragánu a jemnost ledové horské bystřiny.
Dalo by se tedy říct, že PSYCHOTIC WALTZ vlastně představuje jakousi alternativu k progresivní hudbě klasického střihu, tak jak jí známe například z tvorby DREAM THEATER. Rozdíl je jen v tom, že tady nejde ani tak o to JAK to zahrají, ale také o to CO a KDY. Valčík mistrně propojuje dva světy hudebního chápání. Jedním z nich je klasická technická složka hudby jako takové, kde těží z hutných odkazů takových BLACK SABBATH, OZZYho a nezřídka kdy připomene i formu METALLICY jaká by mohla být, kdyby se ovšem na černém albu vydala naprosto opačným směrem. Kapela si je ovšem i přes své schopnosti vědoma, že skladbu netvoří jen dokonalá nástrojová equilibristika a nenechává se strhnout do přílišných exhibicí. Naopak, hraje jako jeden homogenní celistvý útvar. Nikdo nevyčnívá všichni drží tvar a formaci. Druhá tvář valčíku není rozhodně tak evidentní jako technická stránka věci, je jí již zmiňovaná podprahová nálada která by snad mohla míst lehce navnadit pocity zachycené v harmoniích legendárních PINK FLOYD a možná hodně vzdáleně i některých instrumentalistů typu Mikea Oldfielda. Podotýkam – hodně vzdáleně. Tato pocitová stránka věci se nese na vlnách zpěvu, zvuku kytar, rytmiky skladeb…otáčí se ve víru sól. Bude vás trýznit svojí naléhavostí a výmluvně vám nakukovat skrze membránu reproduktoru do duše. Bude vám působit nepohodlí a přiváže vaši pozornost jen a jen k tónům linoucím se ušními lalůčky. Nenechte se ovládnout, nenechte se zlomit morbidními texty, postavte se té odvrácené tváři a uzřete nekonečné dálavy a na pozemské kouzlo psychedického valčíku.
