Přestože MORTUARY nejsou žádní začátečníci a o jejich existenci jsem už delší dobu věděl, hudba tohoto úderného komanda se ke mně dostala až v podobě jejich aktuálního počinu. I když, aktuálního? Podle bukletu totiž vlastní nahrávání proběhlo už na přelomu let 2001 a 2002. Každopádně nezatížen znalostí předchozí tvorby těchto francouzů jsem rovnýma nohama skočil do jejich „náruče smrti“. A hned první co jsem si pomyslel bylo, že je to hudba rychlejší a ostřejší než jsem čekal. Žádné módní „trilkování“ a otřepané líbivé aranže. MOTRUARY prostě nezapadají do houfu melodických death kapel, které se v posledních letech všude po světě rodí jako houby po dešti a jejichž kvalita bývá často značně diskutabilní. Pánové naštěstí sází hlavně na svižný death s hutnějším zvukem. Na druhou stranu to ale není pouze nějaký za každou cenu brutální marast (to není narážka na „konkurenční“ webzin). MORTUARY se totiž melodií a odlehčených vyhrávek nebojí, pouze se s tím prostě nepářou a když chtějí použít melodickou kytarovou linku nebo sólo, nijak kvůli tomu neubírají plyn a dál to hrnou s nesníženou energií a dravostí. Melodické vsuvky se tak stávají pouze třešničkou na dortu a ve výsledku nijak neubírají na agresivitě projevu. Často grindující jádro tak s melodickými linkami a sóly tvoří velmi poutavé kombinace. MORTUARY tím získávají pro úspěch tolik potřebnou vlastní tvář.
Hned od úvodní „Chaosphonia/Negative“ na nás MORTUARY vyrukují s agresivní rychlostí a roztočí mlýnek větrných vírů ideální k mlácení hlavy o stůl, nebo lépe o pódium. Přímo živě si představuji jak musí taková hudba fungovat na koncertech, vlasaté hlavy se točí unášeny kytarovými vichřicemi a panáčkové v mikinách CANNIBAL CORPSE a AT THE GATES se střemhlav vrhají z pódia do davu. MORTUARY však umí i zaseknout, změnit tempo a tím přinutit ke změně směru točení vlasatých hlav (MORTUARY prostě myslí na zdraví svých fanoušků – aby se jim nezatočila hlava). Kytarové výjezdy a sóla také přispívají k zvýraznění míst, kde je pro fanouška přímo povinností zvednout hrozící prst. Opravdu, na koncertě to musí fungovat skvěle, a i záznam vlisovaný do lesklého povrchu kotoučku má docela slušnou sílu i díky celkem povedené produkci. Zvuková stránka je sice jak se zdá podřízena snaze o hutnost, na což drobně doplácí menší ostrost zvuku, ale výše položené kytarové linky jsou čitelné až až. Trochu slabším místem desky se nakonec jeví vokál, lehce pokulhávající za jinak slušně odvedenou instrumentální prací. Ale přestože vokál se často nese v poněkud monotónní poloze, vyskytnou se i místa například hned v druhé „Another Land To Conquer“, kde vokalista umí vychrlit i plastičtější projev.
Prvních sedm skladeb prstě přináší povedený death, vyzdvihnout by se dala našlápnutá skladba „Elimination“ nebo skvělá „Carnival Of The Lost Souls“ nabitá až hitovým potenciálem. Přesto se tu značně projevuje i skutečnost, že pro deathovou kapelu není v dnešní době snadné upoutat a přijít s něčím ohromujícím už snad ani nejde. Mortuary si to navíc zjevně uvědomují a tak se většinou ani nesnaží být za každou cenu originální. Jejich hudba není příliš překvapivá ani nepřináší dosud neslyšené. Přesto si tihle francouzi našli tu stylovou polohu, která jim vyhovuje a která plně koresponduje i s jejich schopnostmi. Nesnaží se exhibohat více než si mohou dovolit, přitom však dávají do své hudby nasazení a dravost, což je ve výsledném produktu nepřeslechnutelné. Jenže pozor, to vše platí pouze do určité chvíle. Pak totiž MORTUARY předvádí pro mě poněkud překvapivou věc v osmé „Fifteen Minutes“, která se zcela vymiká čemukoli co by se dalo po stylově jednotných prvních sedmi skladbách čekat. Jedná se totiž o typický doom se vším všudy. Povětšinou pomalé a střední tempo, temně valivé postupy místy až evokující MY DYING BRIDE, nervní skřípání kytar, akustické vsuvky, emotivní vycinkávání „želez“, mluvozpěv, zoufalé řvaní i naříkavý vokál. Přestože někde v podtextu zůstává zachována určitá dravost, kterou MORTUARY ze svého projevu zjevně ani nedokáží vypustit, je do prostě doom. A nejen to, je to parádní doom. K pro mnohé tolik lákavému mísení deathu a doomu přistoupili MOTRUARY po svém. Žádné namačkávání doomových postupů a nálad do deathových kompozic. Prostě drhnou nefalšovaný death a když to na ně přijde, střihnou si s absolutní samozřejmostí a přehledem skvělý doomový kousek. Že se tím stylově zpronevěřují? Na to já každému víte co. Pokud je totiž výsledek takový jako v tomto případě, vůbec mi nevadí, že se tu dost ostře přeskakuje z jednoho stylu do druhého, protože kdyby MORTUARY tuhle doomovou chuťovku z alba vypustili kvůli nějakým hloupým předsudkům o stylových hranicích, byla by to prostě škoda. Tahle nebojácnost stylového uskočení je mi sympatická a celkový dojem z alba se tak zvyšuje minimálně o půl bodu. Ale abychom si nemysleli, že MORTUARY mají v úmyslu nějak ubírat plyn, tak nás hned po téhle doomové lahůdce zmasakrují ostrou a krátkou „Televiolence“, takže člověk náhle v tom dobrém slova smyslu neví čí je. Následná, v podstatě poslední skladba už je pak modelově zcela podle střihu první části alba. Pouze jakýmsi bonusem je závěrečná „Dynymite“, jedná se totiž o coververzi skladby od SCORPIONS. Ptáte se jak může vypadat skladba SCORPIONS v podání deathové kapely? No samozřejmě, jako i v mnohých jiných podobných případech je to pěkný maso.
Velmi těžké je na závěr rozhodnout kolik bodů téhle desce přidělit. Na jedné straně se těmto francouzům nedá upřít jistý vlastní rukopis i schopnost překvapit, na druhé straně zde nedokázali nabídnout tak silný materiál, který by je mohl zařadit do deathové elity. Takže s hodnocením zůstanu někde na půl cesty, stejně jako zůstávají na půl cesty i MORTUARY ve své snaze ohromit metalový svět.
