Tenhle severský čertík je skutečně neúnavný. Do podvědomí se dostal někdy v polovině 90. let jako člen svého mateřského projektu VINTERSORG a zároveň i jistých OTYG, fúzujících prazvláštním způsobem rockovou hudbu s tradičními folkovými nápěvy. První desky VINTERSORG mi tedy v hlavě zrovna dvakrát neutkvěly. Ačkoliv se vcelku daly poslouchat, ničím zázračným podle mého ani ve své době ani s odstupem času nedisponují. Přesto se VINTERSORG dokázal zbavit nálepky druhořadého projektu. Můj vztah se lehce změnil s příchodem alba „Cosmic Genesis“, kde se už severský písničkář vypracoval ve vcelku schopného skladatele. Projekt dostal do vínku až překvapivě charakteristické kontury – počínaje neotřelými melodickými linkami, konče příjemným melodickým vokálem nezřídka se rozprostírajícím v poloviční stopáži skladeb. Tehdy jsem musel chtě nechtě ocenit odvahu, s jakou se do vlastní tvorby zakousl člověk stojící oběma nohama pevně v black metalovém kolbišti (myšleno v kontextu scény, ke které přísluší).
Novinka „The Focusing Blur“ plně navazuje na předchozí tvorbu, přesto jde v mnoha směrech ještě dál. Od přímočarých zpěvných, nebo black metalových poloh se VINTERSORG přesunul ke zpěvným a občas i black metalovým polohám. I když těch druhých citelně ubylo. V čem je tedy rozdíl? Jednoznačně ve skladbách samotných. Neoznačoval bych je jako písničky, ale striktně jako kompozice. Autor ubral na brutalitě, která už v jeho hudbě funguje jen jako doplněk. Naopak plně rozvinul nástrojové i pěvecké rejstříky. Přidal nápadité změny temp a poloh, použil všech všemožně nemožných skladatelských postupů i kudrlinek a vybrousil k dokonalosti akustické cítění i ony charakteristické melodie a harmonie známé z předchozích desek. Výsledek rozhodně není naposlouchatelný na první poslech. Naopak, díky své antihitovosti hudba přímo vybízí k tomu, aby se v ní posluchač nimral, rozebíral ji na maličké kousíčky a ty pak zkoumal jakoby pod drobnohledem. Mám-li současnou tvorbu VINTERSORGa k něčemu přirovnat, napadají mě snad jen výborní rakušáci DEAD SOUL TRIBE. Skoro bych se odvážil tvorbu obou zmíněných kapel prohlásit za „progresivní“ ovšem ne v obecně zprofanovaném slova smyslu, ale jaksi z definice samé. Bohužel si ale tento pojem už sobecky přivlastnila hevíkářská komunita… a oni nemají rádi když jim na něj někdo sahá. Takže radši mlčím...
Instrumentální i zvuková složka už patří v severský kapelách k dobrému vychování a těžko bych tu vychvaloval něco, co by tento požadavek nesplňovalo na sto procent. Speciálně v případě VINTERSORG bych se ale chtěl zastavit u basy. Na albu dostává sice prostoru zhruba stejně jako ostatní nástroje, ale přesto zaslechnete opravdové basácké mistrovství Steva Di Giorgia. Žádnou onanii, ale skutečně maximální basové umění, které se vám zavrtá až do morku kostí. Bravo.
S odstupem a klidem můžu prohlásit, že „The Focusing Blur“, ačkoliv to tak po prvních posleších nevypadalo, úplně splňuje všechno, co jsem od něj očekával. Naopak mé očekávaní ještě o dobrých několik délek předstihlo. Opravdu se mi líbí volnomyšlenkářství a otevřenost, se kterou je hudba stvořena. Mistr s grácií spojuje mnoho různých směrů a několik hudebních vesmírů přesně tak, jak to vyhovuje jen a pouze jemu samotnému. Najdete zde extrémní metalové žánry, akustické vybrnkávačky, folkové kořeny, ale třebas i dnes tolik populární hammondky alá 70. léta. A to vše bez nebezpečí, že vznikne nekonzumovatelný mišmaš, kterému mudrcové přiřknou alibistickou nálepku „avantgardní“ dle hesla: „Nevadí že se to nedá poslouchat, prohlaš to za avantgardu, určitě se najde nějakej úchyl, co si to koupí a bude hrdej na to, že je jinej.“ Tak takhle přátelé ne.
