Objevy… Nevím proč se nám často tohle slovo asociuje s dálkou… Když svými dalekohledy zasněně hledíme k zastřeným horizontům a vyhlížíme spanilé plachty progrockových korábů, upírají se lesklé čočky za Kanál či až za širý Atlantik. A přitom kus severovýchodním směrem brázdí polské rockové vody plachetnice takové krásy, že člověk musí až přimhouřit oči, aby ho oslepující záblesk měsíčního svitu, který lomí její stříbřité plachty, neoslepil. Proto přestaňte hypnoticky zírat na západ a obraťte svůj zrak tam, kde v přísvitu úplňkové noci pluje SATELLITE.
Ačkoli v pergamenech je opus „A Street Between Sunrise And Sunset“ psán jako první počin polského tělesa, nenechme se mýlit. Skupina fantastických instrumentalistů, sdružená kolem lodivoda Wojtka Szadkowského, má letitou tradici. V polovině osmdesátých let působil skelet SATELLITE pod názvem COLLAGE a byl vůbec první vlaštovkou na progrockovém nebi v "Polsce". Pod tímto názvem vyšlo pět řadových desek a z Koláže se stal kult. Zejména deska "Moonshine" zaznamenala obrovský ohlas a pro pány progery prý nebyl žádný problém vyprodat legendární varšavskou Stodolu. A v době největší slávy přišlo náhlé rozhodnutí – opustit palubu, změnit název, začít znovu… Podivíni. Nádherní podivíni.
Uplynulo 8 let od vydání poslední „koláže“ s názvem „Safe“ a hle – Szadkowski, Amirian, Gil a Palczewski jsou zpět, doplněni o novou krev, zaštítěni novým názvem, neseni svěží brízou nového materiálu. Přes 70 minut vytříbeného rocku je progresivní pouze stylovým zařazením, nikoli poselstvím a tvůrčí metodou. SATELLITE si nehrají na objevitele nových horizontů, jsou posly emocí – čistých, silných a jasně čitelných. To progresivnější jádro Ulice mezi úsvitem a soumrakem hledejme jednoznačně v opusech „The Evening Wind“ a „On The Run“, které se rozprostírají na ploše bezmála půl hodinové. Nejedná se o nějaké vrcholy progové architektury, o přesně vykalkulované a vycizelované kompoziční struktury a instrumentální skulptury, jaké mistrovsky servírují například seveřané THE FLOWER KINGS. SATELLITE jsou spíše básníky než architekty, spíše mistry asociace než mistry sofistikované formy. Jejich kompozice řetězí nápady, nematou hlavu mnohovrstevnatostí, nýbrž se soustředí na artikulaci emocí. Prim hrají nádherné klávesové plochy, které jednak podpírají písně jemnými podkresy, jednak dodávají bohatost mnohotvárnými rejstříky, mezi nimiž hrají prim nádherné klavírní motivy. Kytary nejsou přítomny kvůli riffu, jsou zde, aby dobarvovaly, zpívaly. Přesně ve floydovské tradici teskně krvácejí do prostoru, soustředí se na dokonalost melodie, na zvýraznění jádra kompozic. Zpěvák Robert Amirian snad neupoutá na první poslech barvou, silou, ani rozsahem hlasu, ale zaručeně upoutá svojí pohroužeností do hudby, citlivým souzněním s atmosférou. Jeho křehký vokál není nijak zvlášť variabilní, ale s písněmi souzní v dokonalé harmonii.
S takovým rozložením sil není pro SATELLITE problém hrát prosté, jednoduché a chytlavé písně, které mají s progresivním rockem společnou spíše jen instrumentaci. Cit pro refrén, pro melodii pečlivě vygradovanou a dokreslenou všemi zúčastněnými instrumenty doslova sálá z teskné a roztoužené balady „Midnight Snow“, z láskyplné (až téměř kýčovité a přece tak uvěřitelné) ukolébavky „Children“ či z „Fight“, která je navzdory svému názvu tak konejšivě houpavá, že vás přiměje zavřít oči a nechat se volně unášet příbojem tónů. Všudypřítomná emotivita však s přirozeností prostupuje i komplexnější skladby – v nich se však nesoustřeďuje v ústředním nápadu, ale v celém komplexu vzájemně provázaných pasáží. Szadkowski je bezesporu výjimečně disponovaný skladatel. Jeho písně se nehrají, ony se hravě odvíjejí. Překrásný motiv je střídán ještě krásnějším, mění se instrumentální balanc; atmosféra však zůstává. Je to jako číst brilantní Nezvalovy metafory, každá vás odvane o kus dál, ale nikoli překotně, nelogicky. Asociace. Přesněji to opsat nedokážu. Stačí ztratit během poslechu jediný článek a řetěz se s posměšným cinkotem rozsype na tisíc malých kousků… A zároveň stačí malá kompoziční nedbalost a náhle to přestane fungovat… Jenže tady se to nestane. A když, tak jen na malou, malou chvilku…
Básnická složka pak dokonale rezonuje s hudební. Wojtek má nejen dar precizní práce s metrem, ale i dar metafory (za všechny citát z písně „Midnight Snow“: White and silent parachutes/With thousand whispers touch the ground/glowing silver night patrols/I hear it coming down). Často balancuje na ošidné hraně kýče (viz. „Children“), ale nikdy nesklouzne za hranici vkusu… A jako dokonalé dokreslení atmosféry nahrávky nutno zmínit výtvarné pojetí Marka Wilsona (ačkoli porovnám-li si booklet SATELLITE se skvosty, kterými tento výtvarník opatřuje alba skotského barda FISHe, přeci jen své nadšení poněkud brzdím). A tak se stala jedna z událostí (nejen) progresivního roku. Ne příliš daleko, vlastně docela blízko. A přece – nechybělo moc a zaspali jsme to. Ještě je čas. Sežeňte si SATELLITE. Otevřete jim svou duši, nechte je rozehrát karneval tónů a poddejte se. Není to nepolapitelný progový manifest pro vyvolené, je to poselství pro každého, kdo se rád koupe v křišťálově čistých vodách emotivní muziky…
Nepříliš kvalitní MP3 s ukázkami tvorby COLLAGE najdete zde
