Je to už více jak devatenáct let, kdy jsem viděl v plzeňské Šeříkovce PARADISE LOST naposledy. Tenkrát s nimi vystupovaly dvě poměrně bizarní domácí předkapely. Tentokráte si PARADISE LOST přivezli support, který k nim po všech stránkách seděl. Francouzské kvarteto HANGMAN'S CHAIR si velmi chválili všichni, kteří jej viděli na letošním Brutal Assaultu. Jejich hudba bloudí někde na pomezí novodobých bažin typu NEUROSIS, dřevního doom metalu šmrncnutého gotikou ve stylu černozeleného kultu a stoneru. Zvláštní žánrová kombinace s sebou nese i pro mě trochu zvláštní chování při koncertu. Tvorba HANGMAN'S CHAIR balancuje mezi důraznou hrubostí a ve své podstatě romantickou metalovou hudbou, která prosvítá hlavně v tom, jak jsou postaveny vokály. Překvapen jsem tak byl hlavně z toho, že se kvarteto při koncertu chová, jako by hráli chlapácký valivý hardcore.
Po hudební stránce oceňuji opravdu tučný sound, který zaplnit každou škvíru v Šeříkovce. Bohužel se v mase zvuku povětšinou utopily všechny detaily hudby. Výsledkem tak byla přehlídka hutných riffů, ze které se jen výjimečně vynořily zajímavější nápady. Škoda. Z alba „A Loner“, které zaštítila stáj Nuclear Blast, jsem si odnesl mnohem pozitivnější dojmy. Živě se je zprostředkovat nepodařilo.
Masivní zvuk nepolevuje ani s nástupem Angličanů, a tak sahám po ucpávkách. Možná jsem to mohl udělat už i u předkapely a nemusel jsem tu žehrat nad tím, že se veškerá hudba ztratila v hlomozících kytarách. Ale stalo se. Začátek patří skladbě „Enchantment“ z kultovního alba „Draconian Times“ a je to více než dobrá volba. Když se kolem rozhlédnu, jsem celkem překvapen, že je tu krom šedivějících nostalgiků i omladina kolem dvaceti, a najdou se i takoví, kteří museli být v době, kdy jsem tu PARADISE LOST viděl naposledy, ještě na houbách.
Pak už to sviští. PARADISE LOST rozhodně mají z čeho vybírat. Už druhou skladbou se přechází na aktuální tvorbu. Je jí „Forsaken“ z aktuální desky, následuje „Blood And Chaos“ z předchozí „Medusa“. Kapela postupně obhospodařuje všechna alba, výsadní postavení mají samozřejmě více jak třicet let staré skladby z alba „Gothic“. První polovinu koncertu ukončuje hitovka „One Second“, ale ty pravé trumfy kapela vynáší až v samotném závěru. Ze stejného alba pochází i poslední skladba oficiálního koncertu, kterou nemohlo být nic jiného než „Say Just Words“. Už při prvních tónech je reakce publika bouřlivá. Šesté album kapely je dalším těžištěm celého koncertu a bez jeho prvních dvou písní si snad koncert PARADISE LOST ani nedokážu představit.
Následně se kapela loučí a následuje trochu podivná situace. PARADISE LOST se ještě ani nevytratí z dohledu a už na scéně za bouřlivých ovací pobíhá týpek, který přelaďuje nástroje. Lidé tleskají a on ladí. Trvá to poměrně dlouho a vypadá to poměrně groteskně. Je tedy jasné, že bude přídavek, a že se s ním od prvopočátku počítá. A i když ladící technik zmizí ze scény, nechává se kapela dál a dál vytleskávat. Následuje třípísničkový přídavek začínající „Darker Thoughts“, kde je Nick Holmes po téměř první dvě minuty sám, pouze se samply.
Celý koncert byl z pohledu výběru skladeb jedna velká a sebevědomá sázka na jistotu. Funkční show, která byla po všech stránkách očekávatelná. Jediná neznámá mohla teoreticky viset nad hlasem Nicka Holmese, u něhož jsem zažil i koncerty, kdy si intonačně vybral slabší chvilky, ale v Plzni to nebyl ten případ. Gregor Mackintosh podal taktéž stoprocentní výkon. Na tom, jak se mazlí s kytarou, je něco ryze magického. Jediným překvapením pro mě byla bubenická stolička, na které seděl Guido Montanarini. Ten se mihnul u německého brutálního hardcorového uragánu IMPLORE, aktuálně působí ještě v deathcrustové bestii STRIGOI a pár let bouchá i v metalcorových THE SECRET, o kterých jsem ani nevěděl, že ještě hrají. Nicméně to, že jindy hraje v mnohem bouřlivějších kapelách, nebylo vůbec poznat, do PARADISE LOST zapadl skvěle.
