Konečně. Chcete úplně jiný Marvel? Ne takový, co vypadá jinak v první polovině a pak se přepne do standardního zachraňování světa nebo ještě lépe multiversa? Tak tady konečně jedna výjimka je. Ve chvíli, kdy už jsem po posledních, hlavně seriálových, počinech lámal nad celým Marvel universem hůl, přichází Michael Giacchino s projektem, který oprašuje černobílé horory z dvacátých a třicátých let. A teď otázka. Proboha, kdo je Michael Giacchino? Viděl někdo někdy nějaký jeho film? Jak to, že režisér, od kterého nikdy nikdo nic neviděl, dokáže udělat za dlouho dobu nějaký opravdu svěží Marvel projekt? A proč je mi to jméno povědomé?
Michael je hlavně skladatel. Vždy ale chtěl i režírovat, a tak dostal důvěru u „méně důležitého“ projektu. Stojí za hudbou například k novému Batmanovi, ale třeba také ke všem novým Spidermanům, nádherným animákům Coco nebo Ratatouille nebo Válce o planetu opic. I tady je podepsán pod hudbou a to, že režisér a skladatel je jedna osoba, je velmi znát. Vlkodlak: Noční lovec stojí na třech pilířích. Černobílá retro estetika prvních kultovních hororů, srozumitelný a celkem jednoduchý příběh a hudba. Všechny tyto tři prvky stojí velmi blízko sebe a skvěle se proplétají a doplňují.
Postavy jsou jednoduše a přitom dostatečně zajímavě představené a když to celé skončí, rádi byste o nich věděli víc, což je přesně to s čím jsem měl problém u posledních Marvel filmů. Tam mě většina figur nezajímala. Tady je hned několik lovců, ke kterým by bylo skvělé se vrátit a trochu prohloubit jejich příběh. Herecké výkony hlavních postav v rámci celku skvěle fungují a i určitá teatrálnost hlavního záporáka sem zapadá.
A příběh? V jednoduchosti je síla. Po smrti jednoho z lovců monster se v jeho rezidenci setkají ostatní elitní lovci, aby bojovali o zvláštní mocnou relikvii, kterou byl proslavena jeho rodina. A tak se v podivné vile setkává několik velmi specifických existencí. Ten, kdo v blízkém labyrintu zvládne přemoci nestvůru, zvítězí. Ne každý ze skupiny má ale stejnou motivaci. Je velmi osvěžující, že ve výsledku jde jen o jednu triviální story, která má svůj lidský rozměr a film si s ní úplně vystačí. Nepotřebujete o Marvelu vědět vlastně nic.
Oproti jiným Marvel počinům je na filmu celkem přiznaně vidět nedostatek financí a tentokrát to tentokráte myslím jako poklonu. Tvůrce to donutilo přemýšlet. Ve chvílích, kdy by se film s větším rozpočtem uchýlil k CGI trikům, tu tvůrčí tým sází na staré koncepty, které jsou tu vlastně velmi funkční a pomáhají feelingu celku. Občas je mnohem děsivnější to, co nevidíte, ale víte, že se to děje někde mimo záběr nebo v temném koutě. Právě práce se světlem a atmosférou pak dělá z celého filmu velmi příjemnou podívanou hlavně pro fanoušky stařičkých klasik žánru od Universalu.
Určitá papundeklovost interiérů i exteriérů a hra se světlem i stínem k tomu neodmyslitelně patří. Všechno to vlastně působí lacinějším dojmem, ale současně se tvůrci snaží přiblížit předlohám a složit jim hold. A za mě to funguje a vůbec to neruší. To se týká i filtrů, protože ačkoliv se natáčelo na digitální kamery, tak obraz má nedokonalosti starých hororů.
Marvelu se podařilo otevřít další dvoře. Ty vedou do skladu s béčkovými komiksy se starými monstry. Pokud se ale podaří udržet svěžest celé této části vesmíru, může se právě tento sklad stát záchranou celého universa. Vlkodlak: Noční lovec je ani ne hodinový speciál, který ale ve výsledku zastiňuje všechny ostatní Marvel události roku 2022.
