Přiznám se, že hudební vývoj belgických STAKE mě nepřestává fascinovat. Když v roce 2013 ještě pod jménem STEAK NUMBER EIGHT přišli s epickou a vymazlenou nahrávkou „The Hutch“, dal se jednoznačně očekávat progres směrem spíše k jemnějšímu zvuku, náročnějším kompozicím a tak nějak celkově do oblastí, které zvykneme souhrnně označovat jako „progresivní“. Leč stal se (téměř) přesný opak. Skupina změnila název na údernější STAKE a co je nejdůležitější, svoji tvorbu posunula někam do oblastí zdivočelého sludge metalu.
Letošní novinka však po značně neotesaném albu „Critical Method“ z roku 2019 nabídne spíše kompromis mezi začátky skupiny a její pozdější fází. Od současných STAKE však rozhodně nelze očekávat žádné zklidnění ani revizi doposud nepříliš kompromisního přístupu. Svůj pohled na sludge metal anebo lépe řečeno obecně tvrdší metalové žánry nadále demonstrují prostřednictvím nespoutaných a divokým životem pulzujících skladeb.
Když si tyto rozebereme na prvočinitele, tak nám jako základ zůstane čistý rock'n'roll. Nefalšovaný rockový feeling z hudby těchto Belgičanů totiž cítit doslova v každé vteřině, byť to tak nemusí vypadat na první pohled. Když však na tento skelet nabalíme hutné a neúnavně riffující kytary, pulzující basu a především alkoholicky nakřáplý vokál Brenta Vannesteho, dostaneme pěkně šťavnatou porci metalového stejku (anebo spíše staku?).
Ony zmiňované paralely s minulostí vyplouvají na povrch prakticky okamžitě po zvolnění úvodního tlaku první a zároveň i titulní položky „Love, Death and Decay“. Až psychedelicky zasněná pasáž upomene stěžejní momenty právě alba „The Hutch“. Že skupina nemíní jen neotesaně hoblovat, dokazuje hned několik skladeb. Například záverečná „Dream City“ tvoří velice důstojné zakončení nahrávky. Vzdušné rockové pojetí a odlehčený vokál se vymykají konceptu alba a oproti předchozímu ději představují kýžené vydechnutí. Naproti tomu za demonstraci typických STAKE lze považovat skladby jako „Zone Out“ anebo ještě lépe „F*ck my Anxiety“, ve kterých skupina svému nesmlouvavému přístupu dává zcela volný průjezd.
Osobně jsem měl s transformací kapely mezi alby „The Hutch“ a „Kosmokoma“ trochu problém. Přeci jen první jmenovaná skvělá deska navnadila na úplně jiný „kariérní postup“ Belgičanů, než obhroublé hoblování. Chtělo to ale čas a několik nahrávek, než si všechno patřičně sedlo. Myslím si, že ten moment nastal právě letos s tímto albem. „LOVE, DEATH and DECAY“ je stále kolekcí značně nespoutanou, divokou, těžkotonážní a v mnoha momentech i neurvalou a přesto se z její útrob na povrch derou sentimentální nálady a psychedelické choutky. Výsledkem je posluchačsky velice atraktivní výsledek. Šesté album belgické kapely výborným způsobem mísí divokost a spořádanost, neotesanost a jemnost a v neposlední řadě umným způsobem kombinuje klasické postupy rockové muziky s metalovou dravostí.
