Jet šňůru na podporu desky dva a půl roku po jejím vydání asi není úplně ideální, ale nedovaření netopýři si holt vybrali i horší daně. Na druhou stranu nevyjet nikam by s ohledem na věk některých protagonistů nemuselo být zrovna šťastným rozhodnutím. A tak MAYHEM vyrazili křížem krážem Evropou nevynechavše ani Brno a Košice.
Plná Fléda a dlouhé řady u merche ukazovaly touhu po ukojení hladu po živém hraní, které bylo prakticky dva roky hibernováno. Norští matadoři byli na tuto odpovědnou úlohu připraveni. Ohledně skladby setlistu by bylo možno vést jen krátké polemiky. Nová, a nutno říct, že ne zcela výrazná tvorba, musela odeznít a byla zastoupena čtyřmi položkami. Naštěstí naštěstí bylo odděleno zrno od mariánkových plev v podobě tři asi nejlepších skladeb z „Deamona“ a slabší „Voces Ab Acta“ ze zbytečného nového EP. Z „De Mysteriis Dom Sathanas“ jsme byli oblaženi čtyřmi kousky, což má taky logiku, neboť to měli borci nazkoušeno z posledního turné a byla by škoda pracně nadrilované svalové paměti nevyužít. S vysokým počtem skladeb (3 + 1 x Silvestr) se umístilo legendární EP „Deathcrush“. Další kotouče vyslaly po jednom zástupci a na ocet zůstaly „Ordo Ad Chao“ a „Esoteric Warfare“.
Gig byl rozdělen do tří částí (od novější tvorby skrz část z „De Mysteriis...“ až po šedovlasý „Deathrush“), mezi kterými si senioři museli dát pauzu na občerstvení a převlečení, které zároveň využili technici k přezdobení pódia. Nic náročného to ovšem nebylo, jen se vyměnily plachty.
Zvuk se vyčistil poměrně rychle, i když druhou „To Daimonion“ (kdo asi v přepisu setlistu, viz níže, udělal chybu?) bych posunul ještě dál. Ta si zasloužila zvuk křišťálovější, což se u druhé položky ještě nepovedlo. Nevadí, i tak bylo možno se do prezentace méně tradiční a dvaadvacet roků staré podoby MAYHEM dostatečně hluboko ponořit. Jinak koncert nenabídl žádná hlušší místa, přestávky byly krátké, Attila s teatrálním máváním krucifixem a lebkou dostatečně věrohodný a hlasově suverénní. Co se mě týče, zaujal jsem strategicky místo tak, abych průhledem mezi škopky viděl na Hellhammerovu levačku, kterak s využitím kombinace Moellerovy a francouzské techniky úchopu klacíku hodinu a půl kmitá v rychlém, rychlejším až nadzvukovém tempu, čímž jsem si přivodil předem netušenou nadstavbu tohoto audiovizuálního zážitku. Každopádně každý den, třicetkrát po sobě, stavět Hellhamerovi lešení do výše skoro prvního nadzemního podlaží paneláku musí dát technikům zabrat.
Za vrchol koncertu si dovolím označit skladbu „Deathcrush“. Stará mrda, ale její primitivní síla i s ohledem na (ke konci setu) zvýrazněný zvuk Necrobutcherovy basy, jako onehdá v Miláně, funguje i po pětatřiceti letech. Akorát „Attila, come on the stage“ tentokrát, kdoví proč, nepadlo. Má osobní výhrada je, že nezazněla nejlepší skladba, kterou kdy MAYHEM složili a kterou kdy MAYHEM složí, jíž je samozřejmě „Crystalized Pain In Deconstruction“!
Každý to má jinak. Někdo chce „vidět Paříž/Řím a zemřít“, jiný „ukrást záchod a zemřít“, mně postačí vidět Hellhammera naživo a zabékat si „dééétkráááš“ a odejdu s pocitem blaženosti na duši. Až se čas nachýlí, samozřejmě.
INFERNO předskočili důstojně. Velmi důstojně, až bych řekl úžasně. Koncept (kápě, minimum pohybu a gest, záhrobní vokál, monolitická masa zvuku včetně výrazných atmopodkresů) sice není úplně originální, ale pokud se naplňuje tak působivě, jak předvedli a již delší dobu dokazují právě INFERNO, dá se s ním úspěšně pracovat i mimo území našeho státečku. Debemur Morti Production do své stáje neumětely nevemou. Loňská deska „Paradeigma (Phosphenes of Aphotic Eternity)“ je výborná a zní skvěle i živě. Ale to už se, tuším, opakuju.
MORTIIS v posledních letech po relativně dobrém koncertu ve Skalici (to bylo vlastně už v r. 2007, takže poslední léta beru zpět) poněkud sešel nejen z mého zřetele, a proto bylo před koncertem třeba prozkoumat jeho aktuální tvorbu, jež se prý od pop/gothic rocku/metalu či industrial metalu nevalné chuti měla posunout někam k „dark dungeon music“ nebo „dark ambientu“, jak jsem se dočetl. To mě vylekalo a poslech poslední desky „Spirit Of Rebellion“ úlek jen dokonal. Alespoň mi připomněl nesmrtelnou hlášku o „Yamaha keyboard tutorial“, byť byla původně pronesena zcela mimózně, což jsme si s jejím původcem argumentačně vyjasnili, načež dotyčný emigroval do Kanady.
A MORTIIS tohle opravdu hrál naživo. Úmornou nudu nerozehnal ani latex, ani kobkovitá výzdoba jeviště. Zabral jedině příchod perkusionisty zhruba v půlce setu, avšak osvěžení trvalo tak půl minuty a performance opět upadla do monotónního vyluzování náhodných zvuků a šepotu v doprovodu s mohutnými syntetickými orchestrálními party a bongo-bongo údery občas proloženými činelem. Nic proti monotónní hudbě, ale musí mít schopnost posluchače aspoň trošku pohltit. S tímto bude MORTIIS nadále litovat svého životního omylu a na plakátech se mu až do smrti bude skvět epiteton constans „ex bassist EMPEROR“. A to znamená uměleckou smrt již nyní. Vlastně už dávno.
Závěrem je třeba poděkovat borcům z Obscure Promotion za to, že:
1. za ronění krve přežili celosvětovou kalamitu a opět to skvělým zpuosobom (TM Rudi) rozjeli (připomeňme si rozhovor s Bizzarem na toto téma) a
2. snad napevno zařadili mezi své oblíbené lokace i Brno.
Následoval náročný noční přejezd na divoké Slovensko (bez INFERNA) a my předáváme slovo našim frontovým východním zpravodajům...
Fotky z košické akce nám velmi laskavě půjčil Laci Schürger, něco odfotil Arrow. Z Brna nemáme nic, jelikož se porouchal firemní aparát Nikon D780. Příště jdeme raději do Canonu.
