Už nevíte, jakým způsobem si zkrátit čekání na nové album ULCERATE? Zatím poslední kolekce z dílny jedinečných Novozélanďanů bude v dubnu slavit teprve druhé výročí, je tedy více než pravděpodobné, že její nástupkyně se letos nedočkáme. Jelikož předpokládám, že krátit čas studiem fauny a flóry severního Luzonu či kurzem kreativního štrikování už vás nebaví, mohl bych vám nabídnout ještě jednu variantu, troufám si konstatovat, že o poznání schůdnější.
THE TEMPLE vznikli v roce 2009 a zatím nemají na svém kontě vůbec nic, ani skromné MCD a dokonce ani žádný demo záznam. První oficiální nosič vyšel teprve nedávno a slyší na velmi jednoduché jméno, prostě jen „The Temple“. V pozadí tohoto obskurního projektu jsou jistí P.K. a J.W., jinými slovy Paul Kelland a James Wallace. Oba dva jsou pevně spjati s ULCERATE, přičemž Paul Kelland je jedním ze třech základních pilířů, na nichž tvorba jedinečné sestavy z Aucklandu spočívá. A aby toho nebylo málo, mix a mastering desky si na sebe vzal sám Jamie Saint Merat, druhý to základní stavební kámen již několikrát zmíněných death metalových trendsetterů.
Málokoho tedy překvapí, že první kapelou, na kterou si při poslechu „The Temple“ vzpomenete, jsou právě ULCERATE. Nicméně pozor, určitě nejde o nějaký klon, pod jehož záštitou se vydaly drobky zbylé pod panskými stoly domovské kapely po nahrávání regulérních řadových alb (i když je samozřejmě jasné, že i z těchto zbytků by se mnoho let uživilo i několik kapel, jež mají v rodném listě hrdě zakroužkován styl „experimental death metal“).
THE TEMPLE jsou jako staří ULCERATE, kteří jako by v období „Everything Is Fire“ pověsili svůj vizionářský šat někam na hřebík a kouzelnickou hůlku odhodili v dál. Odhalili tak plně svou temnou, zvířecí stránku, v plné nahotě se zjevil jejich zlověstný majestát. Žánrově je „The Temple“ hozeno do špinavějšího death/blacku s doomovým dotekem, přičemž si zachovává onu neopakovatelnou, beznadějně zpustošenou atmosféru výlisků domovské kapely. Tvůrčí duo jde na věc přímočařejší cestou, bez odboček a nejrůznějších kudrlinek, přesto však dostatečně důmyslně na to, aby posluchač nemohl kolekci považovat ani na moment za repetitivní, či snad, nedej Bože, nudnou.
Pokud bych měl něco vyzvednout, tak je to opět zcela dominantní vokál několikanásobného držitele Zélandského Zlatého slavíka, Paula Kellanda. Pokud víte i o nějakém dalším hrdle takto obludných parametrů, napište mi prosím soukromou zprávu, osobně si totiž myslím, že druhé takové na světě ani v podsvětí existovat nebude. Paul Kelland v ULCERATE sice obsluhuje pouze baskytaru, nicméně zde názorně ukazuje, že umí velmi obstojně manipulovat i s její štíhlejší sestrou. Spolehlivá šestistrunná práce sem tam obohacená disonantním, skřípajícím riffem, či obskurním melodickými výjezdem (vygradovaný závěr „Martyr Of The Tyrant“ je jednoduše skvostný). Do rovnějšího konceptu desky skvěle zapadají i bicí, které sice nejsou z jiného světa, jako ty Saint Meratovy, nicméně svému účelu slouží více než dostatečně. Závěrem je nutno vyzvednut i poslední nástroj, jenž se nahrávání účastnil, tedy neotesaný kyj. Jsou na něm nataženy čtyři tučné struny a jeho zvuk je bez nadsázky monstrózní.
O poznání ošklivější levoboček ULCERATE. Neučil se tak dobře, nepracuje v prominentním vývojovém centru, ba právě naopak, v potu tváře kroutí noční směny ve slévárně. Nebydlí ve futuristické novostavbě, jeho domovem je polorozpadlá bytovka, špinavý brloh na předměstí. Své ženě nenosí květiny, to políčky a nadávky hrubého zrna jsou kořením jejích všedních dnů. Ten bastard jedná jen podle základních instinktů. Dávejte si na něj pozor!
