Skalní fanoušek SODOM (tedy takový, který třeba na první dobrou pozná, že úvodní instrumentálka „Blind Superstition“ účinkovala už kdysi dávno coby intro na živém albu „Mortal Way Of Life“ z roku 1988) se jistě musí rozplývat už jen z té skutečnosti, že jeho miláčci vydávají po čtyřleté odmlce šestnácté studiové album. Navíc v pozměněné sestavě, v níž počet kytaristů narostl atypicky na dva a jedním z nich se stal i ztracený syn Frank Blackfire, jenž se mimo jiné podílel i na svatém grálu celé diskografie kapely, a sice památném albu „Agent Orange“ (1989).
Přístup ostatních příznivců, náhodných kolemjdoucích nebo třeba jen těch, kteří kapelu respektují jako jednoho z představitelů zásadní německé thrashové scény (někdy nazývané také jako „velká teutonická čtyřka“), jistě nebude tak horlivý, byť určité specifikum okamžiku, kdy poprvé zmáčknou přehrávací tlačítko „Genesis XIX“, zřejmě ani oni nepopřou. A jací jsou SODOM osmatřicet let po svém založení v onom výjimečném roce 2020, kdy svět ochromila pandemie čínského viru a nic už nebylo jako dřív? Hodnocení, které bude následovat, samozřejmě odvisí i od toho, do které ze dvou výše naznačených kategorií se ten který posluchač počítá, nicméně jejich společný základ je jasný: tento způsob angelripperovského thrashe si nějaký ten větší či menší respekt zaslouží vždy.
Pasujíce se mezi ty, kteří oceňují historickou hodnotu SODOM a čas od času si k ní s radostí něco přihodí, narážím tím na zjevný fakt, že čerstvá, téměř hodinová porce muziky přináší, to, co se dá v tomto případě jistojistě očekávat, a sice solidní thrash metal, co jede občas na plné obrátky a občas mu nicméně prokluzují kolečka. Nic jiného jsem ostatně pod dojmem několika posledních studiových alb gelsenkirchenských legend (z nichž mi zdaleka nejlepší přijde sedm let staré „Epitome Of Torture“) ani nečekal.
Okamžiků, kvůli kterým se bude možné k albu vracet, a tedy navyšujícím jeho thrashový potenciál nad úroveň „ohraná písnička“, je na „Genesis XIX“ několik, a jsou samozřejmě přesně tím důvodem, proč k albu jako k celku chovat výše naznačený respekt. Přesněji řečeno tím mám na mysli parádní otvírák „Sodom & Gomorrah“, neomylně definující podstatu kapely a její schopnost nechat thrash metal volně dýchat i v roce 2020, skutečně mrazivě fungující riffový monolit „Nicht Mehr Mein Land“, v němž si to šéf Angelripper po svém vyřizuje se současným Německem, spolehlivě strhující kvapík „Glock´n´Roll“ a na ortodoxně ošklivé (a proto tolik vzrušující) thrashové vlně se vezoucí dlouhatánská poklona kapitánu Achabovi „The Harpooner“. Ve zbytku už je to pak standardní selanka, v níž se občas ještě mihne ozvěna toho lepšího („Waldo & Pigpen“, „Indoctrination“, „Friendly Fire“), ale jinak má opravdu nejblíže mírnému, ke spokojenosti ukolébanému přehazování vaty.
Skalní fanoušek SODOM to jistě bude vidět ještě daleko růžověji, ale to už je osud (nebo prokletí, dosaďte si sami) skalních fanoušků. Na již zmíněném faktu, že „Genesis XIX“ je solidní thrashmetalové album, které přesně odpovídá letitým zkušenostem jeho autorů a zároveň si neklade žádné nereálné cíle, to nicméně nezmění zhola nic, což je vlastně pro album samotné ta nejlepší možná vizitka.
