Jestliže BLACK SABBATH vynalezli před padesáti léty na svém eponymním debutu heavy metal, pak se (touto optikou viděno) Ozzy Osbourne dozajista stal jeho nejdůležitější osobností a ikonou z nejikoničtějších. Týpek, co se většinou svého života prochlastal a profetoval, co podle legendy zvládl dokonce ukousnout živému netopýrovi hlavu a co se třeba tři roky nechal televizní stanicí MTV natáčet u sebe doma, ale také týpek, který vydal dvanáct sólových studiových alb, z nichž prvních sedm se stalo mulitplatinovými. A jehož umělecké přízvisko bude, připomeňme si jen tak mimochodem, dozajista nejužívanější přezdívkou v celém širém metalovém světě.
Protože Ozzy je prostě tváří heavy metalu, jak se dnes s oblibou říkává, tváří, ve které se zračí všechno, co je tomuto hudebnímu stylu nejvlastnější. A když taková tvář vydá ve svých jedenasedmdesáti létech po desetiletce pauzy nové album, je to samozřejmě událost jako hrom.
O „Ordinary Man“ se zničehonic začalo hovořit na podzim loňského roku a byl to vcelku blesk z čistého nebe. Při vědomí aktuální Ozzyho fyzické kondice (přičemž ještě pochopitelně nikdo nevěděl o diagnóze Parkinsonovy nemoci) a mnohého odříkávání a přesouvání nasmlouvaných koncertů by nejspíš jen málokdo tipoval, že v sobě ještě „Madman“ najde tolik síly a složí a nahraje další celé album. Ale stalo se, a za výrazné podpory zcela nového autorského týmu, v němž krom basisty Duffa McKagana (GUNS N´ROSES) a bubeníka Chada Smitha (RED HOT CHILI PEPPERS) figurují vesměs jména z popové oblasti, vznikla nahrávka s názvem „Obyčejný muž“, kterým má zřejmě být samotný zpěvák. Ten jím však rozhodně není, jak jsme si už ostatně říkali.
Paradoxně však celé album působí přesně dojmem, jako by jeho autorem byl právě nějaký takový „obyčejný muž“. A to se v tomto případě zdá být největším kamenem úrazu. Jeho uhlazenost, nevýraznost, symbolizovaná mnohokrát potlačováním pořádného kytarového výrazu, nebo právě jakási málem až popová povrchnost jsou v absolutním protipólu toho, jak bývalo zvykem vnímat Osbourneova sólová alba od samého počátku minimálně až někam ke skvostnému zápisu „Ozzmosis“ (1995), uzavírající onu vzpomínanou multiplatinovou sedmičku. „Ordinary Man“ je proti tomu jako neškodný a jalový pokus o vyvolání někdejší studiové slávy chlapíka, který se zdá být na úplném konci svých tvůrčích sil. Vyzní to možná až příliš tvrdě, ale je mi líto, tak to prostě je.
Samozřejmě se najde pár okamžiků, které za nějakou tu pozornost stojí, to snad v případě Ozzyho ani jinak nejde. V jejich čele rozhodně stojí první uvolněný singl „Under The Graveyard“, působivé baladické bilancování staré rockové hvězdy, kterému nechybí solidní hitový potenciál. Slušně vyznívá i svižná připomínka časů největší slávy „Scary Little Green Man“, možná otvírák „Straight To Hell“ a v určitých okamžicích i apokalyptická „Today Is The End“, sabbathovská „Goodbye“ či závěrečný popíkový bonus „Take What You Want“. To je však pohříchu vše, co snad stojí za zmínku, a rozhodně to není nic, z čeho by se měl posluchač „podělat“, jak mu Ozzy sugestivně sděluje hned na začátku zmíněné úvodní skladby („I´ll Make You Defecate“).
Má-li to tedy být studiové rozloučení skutečně výjimečného umělce (jakože aktuálně začínají éterem probleskovat zprávy o tom, že „Ordinary Man“ nakonec nebude poslední regulérní Ozzyho nahrávkou), pak to pro všechny jeho příznivce (a tím pádem vlastně všechny metalisty světa) není příliš dobrá zpráva. Jakoby se v ní naprosto příznačně odrazilo to, že Ozzy aktuálně a v souladu s přírodními zákony naprosto nevyhnutelně ztrácí na fyzických i psychických silách. A nejsem si zdaleka jist, jestli o něco takového právě v jeho případě posluchači vůbec stojí.
