V roce 2011 spolu začali hrát jistí dva lidé a už z jejich jmen, spojených v jedné kapele, bylo jasné, že půjde o hodně turbulentní hudbu. Tím prvním byl Bobby Bray z kalifornských grindových centrifuga šílenců THE LOCUST a druhým Brandon Relf z mathrockových SLEEPING PEOPLE. Komu ta jména něco říkají, už teď ví, že jediné, co může vzniknout, je totální a naprostá divočina. V roce 2016 se připojuje baskytarista Chad Deal a INUS (The Institute for Navigating the Universal Self) je kompletní.

Tahle trojka jakoby z LOCUST ostrouhala všechny hroty a čepele a zásadně ubrala na kovovosti. Jedním dechem ovšem dodávám, že vše nahradila dadaistickými hračkami a mnohem šílenějšími aranžemi. Tedy svým způsobem jde o velmi hektický mathrock bez výrazné tvrdosti. Do polyrytmických eskapád se neustále mňouká, sem tak slyšíte ržání koní a mezitím se kytary snaží dohonit splašené stádo zfetovaných naspeedovaných světlušek. Slova „bizarní hudební zážitek“ tu nabírají zcela nové dimenze. Celá kolekce trpí hyperaktivitou vytočenou na naprosté maximum a já si mnohokrát vzpomenul na jednu domácí dvojku, zvanou HARMONY BAY.

Popravdě jsem z INUS nadšený. Mají v sobě potrhlost Dana Nekonečného, který se řítí tím nejujetějším cirkusem. V jejich vesmírném diktátu pulzuje něco silně pozitivního a to je u sofistikované a přetechnizované hudby celkem vzácná esence. Jakoby za INUSem stál šílený počítač, který se předávkoval endorfinem.

Od doby, kdy jsem objevil spolky typu HELLA, jsem asi neslyšel nic tak neposedného. „Western Spaghettification“ posouvá hranice ujeté hudby do zcela jiné galaxie. Jak instrumentálně, tak vokálními výplachy balancujími na poli geniality a naprosté demence. Kdykoliv k tomu za poslední dobu čichnu, tak mi INUS vykouzlí úsměv na tváří a královsky se bavím.