Jen málokdy se stává, že třetí série nějakého seriálu je nejlepší ze všech. Poslední série retro-strašidelné ságy Stranger Things je ale přesně tento případ. Ačkoliv se tu sešlo hned několik atributů, které hrají v neprospěch této skutečnosti, tvůrci je dokázali naprosto mistrným způsobem zpracovat a vytvořit opravdový klenot. Těmi překážkami je celkem komplikovaný příběh, do kterého je vpleteno několik nových vláken. Tím prvním je globální sovětské spiknutí. Tím druhým je fakt, že hlavní figury už nejsou roztomilé děti. Třetím jsou nové postavy, které hrají celkem významnou roli. A čtvrtým jsou vztahy a chemie lidí, jež tentokráte hraje mnohem větší roli, než základní „strašidelný“ příběh.
Seriál má tak hned několik proudů, které musí smysluplně propojit. Hororovou story o alternativní dimenzi, špionážní linku, ve které se to hemží velkým globálním plánem nepřátelské velmoci, silné vztahové drama povětšinou pubertálních dětí a současně mnoho samostatných minipříběhů jakými je třeba situace vystavění velkého obchodního centra v maloměstě, které vysálo všechen život z centra. Krom naleštěného obchoďáku musí tedy naši hrdinové čelit novému nebezpečí, Sovětům a hlavně pak pubertě, které tu řádí na plné obrátky. Mnozí musejí prozřít a dospět. Zdá se to jako mnoho neslučitelných témat, ale bratři Dufferové to dokázali spojit v jeden celek, který působí velmi celistvě.
Oproti minulým dvěma sériím tu postavy fungují více ve skupinách, které mají vlastní úkoly a vlastí vnitřní tenze. Právě to dává příběhu možnost velmi přirozeně zapojit v rámci tří-čtyř figur do děje nové nebo více rozvést ty stávající. Právě soustředěnost na jednotlivé charaktery dává této sérii její jedinečnost. To, jak se s nimi pracuje je opravdové mistrovské dílo. Například Steve měl v první sérii popis „největší blbec na planetě“ a hned v druhé byl rehabilitován a stal se kladným sympaťákem. Příběh vám tu změnu dokáže podat tak přirozeně, že vás ani v nejmenším nenapadne protestovat. A podobné veletoče vás čekají i tentokrát. Vývoj postav je zřejmý, ale přitom přirozený a citlivý. Jako byste jen posunuli kameru na jiný úhel a uviděli díky tomu další rozměr, který vám předchozí optika zatajila.
Pokud si základní story linku rozpitváme, zjistíme, že vlastně nejde o vůbec nic nového. Sice se výrazně liší od předchozích dvou, ale je vlastně recyklací příběhu, který jsme viděli už mnohokrát. Nechává ho ale vyprávět postavami, kterým rozumíme, ke kterým už z minulosti cítíme nějaké emoce a to vše koření seriál četnými podzápletkami, které z tohoto celku dělají unikát. Už se nemusí zdržovat tím, že črtá kontury jednotlivých figur.
Třetí řada má současně mnohem rychlejší tempo vyprávění a mnohem větší spád. Děj se odehrává v několika málo dnech. Nenajdete tu ale žádná hluchá místa. Je znát větší rozpočet. Bratři Matt Duffer a Ross Duffer na tomto seriálu opravdu rostou a zrají. Je velmi znát, že všechno kolem důkladně promýšlejí. Ono se není čemu divit. S konceptem „natočíme něco, jakoby to psal King, způsobem, jakoby to režíroval Spielberg“ je více jak patnáctkrát vyhodili, než u Netflixu pochodili. V tom je možná ono kouzlo. Stranger Things jsou vymodleným dítětem, jež si oba bratři budou velmi hýčkat.
Jak hodnotím předchozí série?
STRANGER THINGS 1 (7.5/10)
STRANGER THINGS 2 (7/10)
