Čtyři roky staré a v pořadí druhé album „Na hraně osudu“ posunulo pražské melodiky ANACREON, troufám si říci, výrazně výše v obecném vezdejším povědomí o domácí metalové scéně. Není se ovšem čemu divit – album samotné bylo skvělým mixem melodického metalu s výrazným ženským zpěvem, jemuž přes stylovou opotřebovanost nechyběla pověstná jiskra ve výrazu. A když i následná živá vystoupení kapely, mezi nimiž se jistě skvělo předskakování ARAKAINu na jeho „XXXV Double Tour“, přinášela jen ten nejlepší dojem, bylo jasné, že tohle je zkrátka štika, se kterou se v tom našem rybníčku musí počítat.
O čtyři roky starší a zkušenější ANACREON nyní přicházejí se studiovou nahrávkou číslo tři, na níž by jistě chtěli své dosavadní úspěchy podtrhnout a zdůraznit. Úkol je to jistě nelehký, obzvláště když, co se týče stylového zařazení, zůstávají hoši a děvče stále neochvějně a bezpečně za vysokými hradbami barevných melodií a tomu odpovídajícího metalového výrazu, jenž s významnou rolí pro klávesy dále cílí do vod patentovaných NIGHTWISH a rozvíjených dalšími a dalšími kovovými spolky, jimž od mikrofonu vládne žena. I když tady se jistý progres přece jen vysledovat dá – myslím, že přibylo drobných pokusů o přestřihnutí pupeční šňůry s finským předobrazem, a její nahrazení „vlastní“ melodikou. Problémem však jistě je, že i tady už je jaksi hojně vyloveno.
ANACREON se s tím ovšem perou statečně. Na mnoha místech „Svědomí“ proto působí velmi sebejistě a na posluchačově tváři dokáží vykouzlit všeříkající úsměv. Jako v úvodní hříčce „Zničíme vás!“, hnané dopředu silným ústředním motivem, učebnicově střižené klasice „Noční můry“, jejíž refrén s dechberoucím výkonem Veroniky Zelníčkové vám názorně předvede, jak vypadá opravdový raketový start, anebo ve výborné instrumentálce „Vědomí“, těsně následované tutově hitovým titulním kusem a další parádou v „Beznaději“.
Ani jinde to není vysloveně marné, byť jistá materiálová opotřebenost by se již v ostatním obsahu alba dala vystopovat poněkud snadněji. Kapela ovšem, jak jsem již naznačil, působí neústupným dojmem, a ve chvílích, kdy by se mohlo zdát, že už by se raději měla položit na lopatky, vytáhne sympatické argumenty: vysloveně rádiový kus „Příběh“, sympatický duet s hostujícím Honzou Toužimským „Krok do neznáma“ a na úplný závěr akustickou verzi největší tutovky z debutu „Daná doba“, čarokrásnou „Stigmata“, jíž Veroničin hlas svědčí o notný kus více, než její předchůdkyně.
Čtěte také: ANACREON - Život si občas zaslouží nějaké to neslušné slovo (rozhovor s Veronikou Zelníčkovou)
Asi nechci zastírat, že „Na hraně osudu“ na mě zapůsobilo o malinko víc, možná i proto, že to byl můj první kontakt s ANACREON. „Svědomí“ je jiné, asi takové, jako když si představíte o čtyři roky starší kapelu, která sice v mezičase nabrala po stránce hráčské, zvukové a aranžerské mnohé zkušenosti, ale z obavy, aby nezklamala, vsadí ve finálním skladatelském procesu hlavně na jistotu. Vyčítat se jí to jistě nedá, v mnoha citovaných případech to ostatně přináší své ovoce, ovšem i z toho je nakonec zřejmé, že mantinely ANACREON jsou ještě o nějaký ten kus výše.
