Nenajdete moc kapel, které by měly takovou propast mezi zpěvem a instrumentální mašinerií, a přeci to dávalo smysl. Jako byste položili deathmetalové vtahováky do popu. Tady je to ale naopak. Instrumentální základ WINDHAND je soubor riffů, jež jsou zbrustrované na dřeň. V podstatě spolu s basou po většinu času tvoří naprosto homogenní vrstvu, která unisono prdí a neuhne ani o píď. Jedinou výjimku tvoří části, kdy se kytara odpojí, aby si vyjela na sólo, ale jinak se paličatě drží hrubých, hranatých tvarů, které hypnotizují svoji repetitivností. Na podobný koncept přísahají třeba takoví SLEEP, ale u nich se mnohem častěji člověk setká s milosrdenstvím.

Klasický koncept stonerových masivů, říznutých doommetalovým tempem, tu narušuje zpěvačka Dorithia Cottrell, která celou kapelu svým hlasem posílá do úplně jiných dimenzí. Najednou je tu melancholický, odlehčený hlas a vy máte pocit, že došlo ke spojení dvou naprosto rozdílných světů. Ostatně, v těch několika vzácných okamžicích, kde se kytary očistí od toho nekonečného nánosu bustrovaného bláta, se vyloupne citlivý baladický country rock. Dorithia představuje zasněnou mlhu nad hlubokými blaty, přes které nevede cesta pro smrtelníky.

Nějakým záhadným způsobem to ale funguje. Spojení toho umolousaného doom metalu, stoneru a vokálu, který přilétl z jiné planety. Je to taková romantika, obrostlá rzí. V rámci scény unikát, a pokud hledáte vedle YOB, SLEEP a MONOLORD další kapelu, která je stejně masivní, stejně nehybná, ale rozhodně ne nudná, tak jste natrefili správně.