Československá Valhalla století - 10-1

Československá Valhalla století - 10-1

Československá Valhalla století - 10-1

Československá Valhalla století - 10-1

Žebříčky, které vznikají z průsečíků vkusu většího počtu naprosto rozdílných vzorků lidské populace, nebývají nikdy přijímány bez emocí, a to včetně hlasujících samotných. Ani naši redakci tak v posledních dnech neminuly různé třenice a výměny názorů, když ten „jejich“ favorit nedopadl dle očekávání, nebo snad dokonce ani neprošel mezi závěrečnou stovku. Protože však uznáváme, že i mezi nepostupujícími byly kousky, které by neměly býti opomenuty, rozhodli jsme se, že v odstupu několika dnů uzavřeme celou Československou Valhallu století ještě jedním článkem, v němž připomeneme několik zásadních alb, která sice nenašla podporu u ostatních hlasujících, svoji kvalitu však bezesporu mají.

Teď už ale pojďme k tomu nejsilnějšímu, co jsme pro vás nachystali. Dva slovenští zástupci spojení hlavním tahounem se snaží ustát ataky české osmičky, seč jim síly stačí. Od folku k blacku, od Bacha po Vlacha, pár jasně očekávaných umístění a zřejmě i některá neočekávaná. A pokud jste snad ani v první desítce nenašli svého favorita, chce to klid, zhluboka dýchat, napočítat si v duchu pomalu do deseti a teprve pak si svoji koncentrovanou nenávist buď vylít v diskuzi ke článku, nebo ji přetavit v tvůrčí činnost a pro ostatní nahodit zcela vlastní umístění nejzásadnějších československých nahrávek všech dob. Pokud však máte v plánu se jen čertit, nezapomeňte – je to jenom průsečík hudebního vkusu 21 redaktorů a chleba kvůli němu levnější nebude…

INSANIA - Trans-Mystic Anarchy10. INSANIA - Trans-Mystic Anarchy (2001)

Přelom tisíciletí zastihl Brňáky ve formě par excellence. Skladatelské i textové. Výsledkem byla jejich (nejen?) dosud nejlepší deska. S ohledem na omezené výrazové prostředky neskutečně pestrá, elektrizující od první vteřiny, bez slabého místa. Nářezy, temné balady, hudební vtípky. Čeština i angličtina ve vzájemném objetí. Americký zvuk. A taky zahájení prvotřídní komplexní multimediální prezentace kapely, která v těchto dnech v tomto směru avizuje další a v naší vlasti dosud neviděný level.

HAMMEL & VARGA - Zelená pošta9. HAMMEL & VARGA - Zelená pošta (1972)

Dvě zásadní a přitom, osobností i inspiracemi, diametrálně odlišné osobnosti slovenského rocku se na stěžejních deskách slovenského bigbítu potkávaly pravidelně. O pozdějších nahrávkách a obecně aktivitách Pavola Hammela si můžete myslet cokoli, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let šlo ještě o mimořádně nadaného a tvůrčího zpěváka a autora, který byl navzdory čím dál hlubšímu zabředávání do normalizované pop produkce v jádru především lyrickým písničkářem. Ne nadarmo kdysi kolega z Hospodářských novin napsal, že nebýt protiváhy v podobě Mariána Vargy, napsal by Hammel a vydal „Zelenou poštu“ jako daleko sladší album pro dospívající dívky a ženy v domácnosti. Klasicky hudebně vzdělaný Varga mu byl protipólem. I pro něj byla tehdy typická neuvěřitelná spontánní tvořivost, ale jeho zázemím i hájenstvím byla vážná hudba, především ta modernistická, z dvacátého století, a na úspěchu „Zelené pošty“ má lví podíl.

Pomineme-li trochu křečovité, zdaleka ne už tak přesvědčivé oprašování někdejší slávy v triu ještě s Radimem Hladíkem, Hammel přidal svojí trošku na labutí píseň COLLEGIA MUSICA „Divergencie“ (1981), ale předtím se dvojice sešla minimálně na třech milníkách slovenského rocku. „Zvoňte, zvonky“ (1969) bohužel jen krátce existujících PRÚDOU ukázala, že střet dvou zcela odlišně uvažujících autorů může vykřesat jedno z nejlepších alb domácí beatové horečky šedesátých let. Střetávají se tu jen dva velmi nadaní autoři, ale i celá řada stejně nadaných hráčů a nekonečné okruhy inspirace, od Bartóka po THE BEATLES. Setkání druhé na „Konvergencích“ COLLEGIA MUSICA najdete v tomto žebříčku na zaslouženém třetím místě, a do třetice v krátkém čase následovala Zelená pošta, dodnes rovněž připisovaná Collegiu, které zde však plní „pouze“ roli doprovodné kapely.

Zelené poště se (stejně jako Zvonkům) často přezdívá „seržant pepř československého rocku“. Příměr je to na jednu stranu skvělý, na druhou úplně scestný. Protože rozhodně nejde mluvit o kopii nebo o přímém ovlivnění, pojítky byla neuvěřitelná vrstevnatost obou desek, bohatost, a konečně, právě i dvě velké, občas soupeřící osobnosti. Sluší se připomenout, že ve snaze dohnat zkušenější pražské a brněnské vydavatelství, vyslal tehdy mladinký bratislavský Opus „své“ dvorní zvukaře na zkušenou do Anglie, a možná díky tomu zní Zelená pošta tak na úrovni. A studio je vlastním pojítkem, o Beatles se často hovoří jako o první kapele, která začala studio využívat jako nástroj, a to samé platí o Zelené poště. Dnes možná stereo hrátky v úvodu Tenisu působí až úsměvně, ale tehdy to bylo odvážné vykročení vpřed.

Ale to stále chodím okolo desky, takže k ní: pokud jsou Konvergence dokladem tehdejší Mariánovy neuvěřitelné hravé tvořivosti, kdy z nekonečné říše vážné hudby i rocku bere, co se mu právě zamane a to překroutí a pospojuje po svém, pak zelená pošta je daleko více o interakci dvou autorů a jejich sdílení tvořivosti vetknut do kratších písniček. V úvodu zaslechnete písničku opravdu napsanou jako domácí úlohu, následují konejšivé balady, nesmírně působivá Smutná ranná električka, možná nejpůsobivější deska slovenského popu. Míchá s tu vše od lyrického folku přes obhroublejší písničkáře, bigbít, koketování rocku s klasikou, klasika a její snahy psát populární písně. Nepřeberně inspirací, aranžérských detailů (zmíněné stereo efekty, sbory, zlomení lineárního klavírního doprovodu do živelného rokenrolu) , ale to vše vetknuté do jednoduchých písniček.

Slovy onoho kolegy, bez Vargova šílenství by to zřejmě byla jen kupa romantických písniček pro dospívající slečny, ale tato vazba funguje i naopak: jakkoli byl jejich vztah komplikovaný, Varga vedle sebe nikdy neměl jeho hudbě přiléhavějšího zpěváka, než jakým je na poště a konvergencích Hammel. Samozřejmě by šlo spekulovat, jak by „Zvoňte, zvonky“ i „Zelená pošta“ zněly bez Vargy, ale to jsou spekulace. To, že tohle je TA deska slovenského popu, nikoli.

Čtěte také: Československá Valhalla století 100-61 / Blog

KAREL KRYL - Bratříčku, zavírej vrátka8. KAREL KRYL - Bratříčku, zavírej vrátka (1969)

Krylova hudba to byl fenomén především poplatný době svého vzniku a za svou popularitu do jisté míry vděčí napjaté době normalizace po roce 1968. Nostalgicky vzpomínám, jak jsem měl Kryla schovaného uprostřed magnetofonového pásku mezi politicky „korektními“ interprety. Ale i když odhlédnu od těchto reálií, jsou Krylovy písničky stále funkční, mají osobité melodie a nálady. Čiší z nich upřímnost a emoce, které do nich vložil písničkář se zastřeným hlasem. Kryl povýšil zvukovou španělkovou jednoduchost na hudební zpovědi plné smutku i vzdoru. A to vše velmi střídmou, úspornou, ale sugestivní formou. Navíc jsou jeho myšlenky poplatné i dnešnímu světu. Lidé jsou přece stále stejní, a mnohé co platilo před padesáti lety, platí i dnes.

„I naše generace má svoje prominenty
Program je rezignace a facky argumenty
Potlesk je k umlčení a pískot na pochvalu
a místo přesvědčení jen pití píva. Z žalu“

FORGOTTEN SILENCE - Ka Ba Ach7. FORGOTTEN SILENCE - Ka Ba Ach (2000)

Na prelome deväťdesiatych a nultých rokov udávalo tempo pokroku v intenciách metalovej scény brnenské vydavateľstvo Redblack Productions: presne v tejto dobe zachytilo prerod domácich doom a deathmetalových premiantov v eklektické spolky, ktoré sa odrazu prestali báť fúzovať tvrdý kov a rock, folklór či jazz. Aj tak dnes prekvapí, ako moderne znie „egyptský“ album FORGOTTEN SILENCE. Krusty a spol. už pred „KaBaAch“ naznačili ambície, no až tu všetko zapadlo do celku, ktorý dáva zmysel aj takmer o dve desaťročia neskôr. FORGOTTEN SILENCE dostali pod kontrolu stopáž, etnické ozveny ozvláštnili ich unikátny výraz vychádzajúci s death metalu a po zvukovej stránke tiež všetko klaplo. Ak máte pocit, že sa časom FORGOTTEN SILENCE stali až priveľmi nestráviteľnými a „úzko špecializovanými“, skúste oprášiť (alebo objaviť) práve „KaBaAch“. Napriek tomu, že išlo z pohľadu evolúcie len o prechodný krok, je jeho zakonzervovaná podoba aj dnes mimoriadne žiarivá.

ARAKAIN - Thrash The Trash6. ARAKAIN - Thrash The Trash (1990)

Definice československého thrash metalu a thrash metalu v Československu zároveň. Jedno z nejprodávanějších českých metalových alb všech dob, které díky čerstvě porevolučním časům mohlo vůbec vyjít (vezměte si, jak málo chybělo, a mohli jsme tenhle materiál znát jen z pokoutných demonahrávek), zachytilo ARAKAIN na vlnách celosvětového vzedmutí ničivého kovového stylu a ukázkově předvedlo, jak sehraná byla tahle parta po zhruba osmi létech existence. Thrash metal tady kvete všemi svými rozličnými kvítky a květy, co skladba, to perla kapelního archivu, a i když byl v tuzemsku kolikrát stále ještě problém rozlišit od sebe význam slovíček „thrash“ a „trash“, v jednom měli všichni jasno: tohle album je naprostý a jedinečný kult.

Čtěte také: Československá Valhalla století - 60-21 / Blog

LVMEN - Raison D'etre5. LVMEN - Raison D'etre (2000)

Ještě, než se začal houfně používat pojem post-metal a z téhle škatulky se stal nesmírně vlivný derivát extrémního metalu, byly tu kapely jako NEUROSIS, ISIS či CULT OF LUNA. Ale také čeští LVMEN, kapela, která by i dnes v hudební manéži působila svěžím a nezestárlým dojmem. Kolik tuzemských metalových kapel z naší Valhally to o sobě může říct? Jen málo. LVMEN to v sobě měli a mají všechno. Introvertní stylizaci. Absolutní ponořenost do svého světa utkaného z hudby. Ekletické užívání samplů, mezi nimiž vystupují úseky z českých filmů, především Markéty Lazarové. Precizní zvukařská a producentská práce Ondřeje Ježka. Skupina, jejíž projev je stejně nezapomenutelný jako zjizvená tvář Straby. Je celkem jedno, zda sáhnete po bezejmenném EP, legendárním debutu „Raison D'etre“ nebo zlatobílém „Mondo“. LVMEN nevypráví příběh, ale kreslí nálady. Intenzivní, morfující kompozice vedené neklidnou post-hardcorovou rytmikou, neuchopitelně bublajícími riffy i zvířecími skřeky je provázejí celou kariéru. Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem. Tenhle citát nevystihuje jen vyvrhela Strabu, ale vlastně i tvrdý hudební stisk zubů LVMEN, kapely, která se nemusí připomínat ob rok, aby nevyvanula z paměti.

PRAŽSKÝ VÝBĚR - Pražský výběr (Straka v hrsti)4. PRAŽSKÝ VÝBĚR - Pražský výběr (Straka v hrsti) (1988)

Těsně před bolševickým zákazem v roce 1983 byl PRAŽSKÝ VÝBĚR zřejmě nejpopulárnější rockovou skupinou v zemi. Svůj jemnocit pro spojení rocku, lechtivé alternativy a elektronické nové vlny stihl o rok předtím zvěčnit na eponymním albu, které ovšem vyšlo až po zrušení zákazu v roce 1988, tak trochu zmatečně po další nahrávce („Výběr“) v pořadí. Nejen zasvěcení jej samozřejmě znají i pod jménem „Straka v hrsti“ (podle stejnojmenného filmu Juraje Herze), a nejen zasvěcení vědí, že tohle je zkrátka kus z národní kulturní pokladnice. Čtveřice Kocáb – Pavlíček – Čok – Hrubeš měla excelentní čich na neuvěřitelně chytlavou muziku a její ještě chytlavější podání, u nějž nevíte co dříve, zda se smát, dojímat anebo zuřivě poskakovat v rytmu. Pověstná svahilština v některých textech už je pak jen třešničkou na tomhle opravdu roztomilém hudebně kulinářském zážitku.

3. COLLEGIUM MUSICUM - Konvergencie (1971)

COLLEGIUM MUSICUM - Konvergencie Už první singl COLLEGIA MUSICA se dvěmi z jeho pěti, šesti nejlepších skladeb vůbec (bachovská barokní fontána a „ulice“) ukázal, že v případě nové kapely Mariána Vargy půjde o něco nového, svěžího, co omnoho přesahuje tehdejší hranice domácího rocku. A také o něco, na co posluchači nebyli až tak zvyklí, ale na co si překvapivě snadno zvykli. Střetávání rockové a vážné hudby tehdy bylo v kurzu, různá jejich spájení, ohýbání byla na pořadu dne, a po pravdě, ve většině případů to končilo katastrofou a návratem k syrovějšímu zvuku a rytmům a skladbám srozumitelným i posluchačům Rádia Beat. Smysluplná symfonická alba (a tím nemyslím S/M) přišla až o mnoho později. Přesto existovali interpreti, pro které byly charakteristické delší kompozice, rozpracované podobně jako ve vážné hudbě, se spoustou instrumentálních ploch a prostorem pro virtuozitu všeho druhu.

Dodnes běží debata, nakolik byl Marián při zakládání Kolegia ovlivněn tvorbou EMERSON, LAKE & PALMER. Podobně jako v případě mnoha jiných desek této ankety, i Varga spíše reagoval na momentální dění, a činil tak po zcela svém. Jeho hudební zázemí a vzdělání bylo přeci jen jiné, než Emersonovo, a ani Fedor Frešo, ani Pavol Hammel nikdy nebyly takovou hvězdou jako Greg Lake.

Do popředí nové kapely vsadil Varga svůj nástroj (varhany, hammondky a různé klávesy, neboť syntezátory byly ještě v plenkách a to bychom se zřejmě dočkali ještě divočejší verze desky) a především svůj mimořádný – autorský i interpretační talent.

Debutový singl byl ještě instrumentální, na bezejmenném debutu (1970) doprovázel Vargu s prověřenou rytmikou Frešo/Hájek ještě zpěvák a kytarista Pavel Váně (PROGRES), ale zdaleka to nebylo to pravé ořechové. To přinesly až Konvergencie o rok později, v sestavě již s hostujícím Pavolem Hammelem a především s kytaristou Františkem Griglákem (FERMÁTA). Bratislavskému Opusu se i v socialistickém molochu podařilo nemožné, totiž prosadit formát dvojalba, s legendárním obalem přispěl fotograf Tibor Borský, a obsah se vlastně vymykal všemu, co bylo do té doby v československém bigbítu ke slyšení. Čtyři strany desky nabízejí všeho všudy jen čtyři skladby, jen jednu písňovou slepeninu a jednu skvělou adaptaci Šeherezády ruského skladatele Nikolaje Rimského-Korsakova. Jenže ne skladby ledasjaké. Není tu zkrátka vteřina, kdy by kapela sáhla vedle, není tu vteřina, kdy by deska nepřekvapovala invencí, pestrostí, drivem, hravostí. Varga jako dominantní autor si tu půjčuje tu z rockového světa, tu ze světa vážné hudby a namísto neposlouchatelné změti dal dohromady desku, která má melodie, sád, děj, a to takový, že má smysl se po ní vracet po téměř padesáti letech od vydání.

Čtěte také: Československá Valhalla století - 20-11 / Blog

2. MASTER'S HAMMER - Ritual (1991)

MASTER'S HAMMER - Ritual Keď na konci roku 1989 zaznela vo Větrníku skladba „Zapálili jsme onen svět“ od mne dovtedy neznámych pražských MASTER’S HAMMER, bol to blesk z jasného neba a pocit, že domáci metal je opäť o kus ďalej. Mali sme už ARAKAIN s výborným thrashom (cca od roku 1988 ich u nás predchádzala povesť „českých SLAYER“) , aj od príchodu V. Henycha kultových TÖRR, budujúcich na odkaze VENOM a CELTIC FROST. V zásade sme vtedy už mali pomerne solídne sa rozvíjajúcu metalovú scénu. Z ničoho nič tu však teraz bola kapela, ktorá sa rúhavosťou, pekelnosťou a atmosférou mohla postaviť vedľa BATHORY z čias „Under The Sign Of The Black Mark.“ Začali sa diať veľké veci, sampler Ultrametal z roku 1990 MASTER’S HAMMER predstavil medzi elitou nastupujúcej metalovej generácie (DEBUSTROL v tých časoch patrili k tomu najlepšiemu celkom určite) a o rok nato prišiel čas na debutový album. Deviatka skladieb na LP nazvanej „Ritual“ otvorila československému metalu dvere do sveta ako žiadny iný vtedajší album. „Kladivo“ sa debutovým albumom katapultovalo na svetovú blackmetalovú scénu až tak, že spolu s dvojkou „Jilemnický okultista“ patrí medzi spolky, ktoré pomáhali formovať celý čiernokovový žáner v jeho druhej vlne, to všetko bez toho, aby koncertne vytiahlo päty za hranice. Úprimne povedané, v dejinách domáceho metalu nemáme nič podobné, čo by pre ten svetový znamenalo tak veľa.

1. FLAMENGO - Kuře v hodinkách (1972)

FLAMENGO - Kuře v hodinkáchPokud je něco všeobecně považovaného za jedno z nejlepších, musí i zvítězit. Pravidlo, které však v anketách podobných té naší málokdy platí, neboť kolik lidí, tolik různých chutí. O to větší je pak překvapení, že v případě legendárního „Kuřete v hodinkách“, které vyšlo v době, kdy téměř nikdo z hlasujících redaktorů ještě nebyl na světě, se obecný předpoklad stal skutečností. FLAMENGO v roce 1972 prostě trefili do černého s výtečnou rockovou nahrávkou a hudební persony Mišík, Fořt, Kulhánek, Šedivý, Khunt a Kubík s veledůležitým (nejen) saxofonem byli ti správní muži ve správný čas na správných místech. K tomu připočtěme básnickou nálož textů Josefa Kainara a pohnutý další osud kapely, která byla de facto rozprášena do všech světových stran a máme kulisy rodící vítěze. O nejzásadnější nahrávce, která protnula hudební vkus většiny z redaktorstva Metalopolis, tak nemůže být pochyb. Sláva vítězům, čest poraženým.

Takže při nějaké podobné příležitosti na shledanou u Světového žebříčku století? Nic neslibujeme…

 14