Jestliže v závěru své recenze předchozího alba norských MADDER MORTEM vyjádřil kolega Martin v této souvislosti přesvědčení o nesmyslnosti sekání alb v dvouletých cyklech, bude nutné alespoň protentokrát toto pravidlo opustit. Uskupení sdružené kolem výrazné vokalistky Agnete M. Kirkevaag se totiž poté, co se předloni připomnělo po dlouhých 7 letech, letos dle všeho definitivně navrací do hektického pracovního procesu.
Jedno je však jisté – bez ohledu na to, jak dlouhou pauzu si kapela dá, na každé její nahrávce ji okamžitě a bezpečně poznáte. Přestože je mezi jednotlivými alby nepopíratelný vývoj, MADDER MORTEM si po celých těch bezmála 20 let dokázali pečlivě střežit svůj nezaměnitelný zvuk a skladatelský rukopis. Když po úvodní vybrnkávané předehře poprvé zaduní baskytara, aby se k ní zanedlouho přidaly hřmotná kytara, o chvilku později následovaná hlasem Agnete, začíná být znovu jasné, že ani tentokrát nás žádná velká obměna hudebního výraziva nečeká.
Silné nosné nápady a vokální rejstřík Agnete, stojící na střídání kontrastů a snad i všeho ostatního mezi tím vždy zdobily toto severské uskupení. Jejich hudba se pokaždé dokázala vkusným a šikovným způsobem pohybovat po trajektorii metal – rock a cestou nabírat různé vlivy, aby pak výsledek přetavila ve zcela svébytný produkt. V tomto ohledu se nic nemění ani letos. Pravda, už to není taková těžká a překvapující darda, jako v dobách „Deadlands“ (2002), ale svěží nápady a energický přístup MADDER MORTEM stále nechybí.
Jistot z kategorie neochvějných zde máme hned několik. Tou nejvýraznější (pochopitelně) zůstává vokální projev Agnete přirozeně, nenuceně a hlavně sebejistě střídající vypjaté a zuřivé polohy s naprostými protiklady, tvořenými procítěným a sametovým zpěvem (například tklivá balada „Until You Return“). Kolem této nepřéhlednutelné persony je prakticky vystavená existence MADDER MORTEM od úplných počátků. Hudební složka však ani tentokrát rozhodně nepokulhává. Podle všeho je definitivně pryč dominance natlakované a neurotické riffové mašiny z dob především prvních tří alb, ale o to pestřeji pak následující tvorba norské skupiny dokáže působit.
Přiznám se, že ze zpětného pohledu stále dávám mírně přednost hře „do plných“ (rozuměj starší tvorbě), ale i současnost je neméně zajímavá. Ona typická sevřenost a napětí je stále hojně přítomné, ovšem ten příznačný neklid známý z minulosti se připomene už jen občas, ale o to nečekaněji. Muzika MADDER MORTEM je nadále velmi emotivní a právě díky s každou další deskou čím dál silnější inklinaci k písničkovější formě a pestřejším aranžmá tak postupně dýchá větším a větším rejstříkem nálad a pocitů.
Jednotlivé písně tak nabídnou i dostatek chytlavých motivů a refrénů, které se okamžitě zachytávají v paměti. Za v tomto směru typickou lze označit ku příkladu „Moonlight Over Silver White“, která harmonickým způsobem promíchá riffově napresované ataky s jemnými poloakustickými linkami a patřičně posazeným, skoro až zasněným zpěvem. Naproti tomu jsou tu skladby jako „My Will Be Done“, které na celé svojí ploše nedovolí ani na moment zmírnit napětí a vzruch, které vytvářejí hutný zvuk kytar a tomu patřičně přizpůsobený projev vokalistky.
Písně, jako je titulní „Marrow“ pak představují už trochu jiný směr. Směr, který se neobrací k minulosti zády, naopak na ní plně staví, ale zároveň hledá další a další cestičky, kterými by se ubral a které by neznamenaly slepou uličku. Kytary sice zpočátku opět patřičně riffují, ale postupem času vypínají proud a přenechají scénu vyklidněným mezihrám a šeptaným deklamacím. V těchto momentech skupina zní jako barový orchestr dohrávající poslední čísla těsně před zavíračkou. Klimbající opilí hosté se hosté se však rychle probudí, jakmile zazní v refrénu za hromového kytarového doprovodu mohutný Agnetiv nápěv. To jsou Norové opět ve svém živlu a přinášejí další skvělou nálož hudebního dramatu.
Co tedy především na nové desce MADDER MORTEM nelze neocenit, je hlavně svěžest a kreativita v hudebních nápadech. Norům to skutečně stále, jak se říká, dobře míří. Znalci a milovníci starší tvorby můžou namítnout, že kdysi mnohem více ran skončilo přímo ve středu terče, ale to nic nemění na faktu, že „Marrow“ představuje atraktivní a osvěžující porci moderní metalové muziky. Nemůžu říct, že bych to od této kapely opět nečekal, přesto zároveň nemůžu říct, že nejsem příjemně překvapen.
