Tuhle bandu jsem měl zařazenou jako hardcorepunk, který na Fluff festu hraje co dva roky. Trochu emařina a živě vždy výteční. Kapela, od které se nedá očekávat velké překvapení. Ale stalo se. Celkem živě si pamatuju, jak jsem začal napínat uši, když začali tento rok hrát a já se bavil na louce, bokem od hlavního dění, s kámošem z Německa. Najednou mi dělá problém se soustředit. Ze scény se totiž ozývají trochu psychedelický kytary s velmi výraznýma melodickýma linkama. Co to má jako bejt? Skoro to zní, jakoby hlavní scénu Fluff festu začali okupovat SOUNDGARDEN. Spěšně se loučím a uháním tím směrem. A jo. Fakt tu jsou SWAIN, poznávám lokny zpěváka – jediné co sem nepasuje, je hudba. Proboha, vždyť hrají grunge! Ten jsem tu NIKDY neslyšel.

Koncert byl skvělej. Dokopal mě pořídit si desku. Zavzpomínal jsem si na rané devadesátky, kdy mi hlavou rotovala NIRVANA, PEARL JAM, SOUNDGARDEN a později třeba BUSH. „The Long Dark Blue“ odkazuje celkem jednoznačně k této době. Nejde ale jen o nostalgickou vzpomínku. Ačkoliv mám neodbytný pocit, že SWAIN na své poslední desce celkem doslovně citují z grungové bible, dávají jim ale současně jiskru ze scény, na které vyrostli.

Od posledního velkého alba „Howl“, které produkoval Kurt Ballou z CONVERGE, se změnilo mnohé. SWAIN podstatně ubrali nohu z pedálu, přizvali si na pomoc J. Robbinse a začali se mnohem víc soustředit na proaranžovanost skladeb. Prim tu hrají nejen návykové melodie, ale taky hra se zpěvy, která je u nich nápaditější než kdykoliv jindy. Střídají se nejen polohy hlasu, ale i náboj jednotlivých skladeb. Každá je jiná. Každá je svá. „The Long Dark Blue“ je parádně vyváženým materiálem. Nenudí. Má výrazně hitový potenciál a i přes tu žánrovou vzdálenost do hardcorové scény tak nějak patří.