ALICE IN CHAINS - Rainier Fog

ALICE IN CHAINS - Rainier Fog

ALICE IN CHAINS - Rainier Fog

ALICE IN CHAINS - Rainier Fog

Jerry Cantrell má evidentně zcela jasno, jakou hudbu chce dělat. Na nic si nehraje a jasně říká, že i aktuální deska ALICE IN CHAINS, především pak titulní skladba, byla napsána jako pocta staré seattleské grunge scéně. A tak nemůže nikoho překvapit, že přílišné změny se nekonají, spíš naopak. I na desce "Rainier Fog" převažují momenty odkazující na staré ALICE IN CHAINS.

První album po smutném odchodu zpěváka Layne Staleyho do drogového ráje, tedy "Black Gives Way To Blue", je rozhodně důstojný návrat, který pro mne postrádá jen trochu těch emocí. Ano, ať poslouchám jak chci, slyším výborně odvedenou práci. Ale nějak se nemohu zbavit dojmu strojové pečlivosti bez života. Možná trochu paradoxně se mi minulé album "The Devil Put Dinosaurs Here" líbí více. Ze skladeb cítím silnější atmosféru, díky které jako by se vracely uvěřitelné emoce.

A "Rainier Fog" pokračuje logicky v nastolené cestě. Nicméně jsem trochu zmaten z toho, že Jerry právě titulní skladbu označuje za poctu grunge scéně, protože právě titulku považuji za pro ALICE IN CHAINS trochu netypickou. Je totiž příkladem toho, že na albu "Rainier Fog" přibylo melodií. Myslím tím takové ty skutečné melodie, které se neuzavírají jen v temné depresi, ale místy až vesele točí kolovrátek klasických rockových hitovek. Navíc je to skladba, ve které nejsou vokály jen plagiátem Layne Staleyho. Podobný pocit mám i z balady "Maybe", ve které jsem se až lekl, když se mi v určité chvíli vyrojily v hlavě asociace s Guns N' Roses. Ano, vokál zde občas jde až neuvěřitelně blízko k tomu od Axla Rose. Ale přecejen se jedná pouze o vyjímky, které potvrzují pravidlo, že zpěv u téhle skupiny prostě musí nést stigmata původního vokalisty.

ALICE IN CHAINS

Tímto se přirozeně dostáváme k tomu, co tak rozděluje mnohé fanoušky ALICE IN CHAINS. Přijmout či nepřijmout skupinu bez původního osobitého projevu Layne Staleyho? To je oč tu běží. William DuVall a vlastně i samotný Cantrell toto dilema ještě zostřují tím, že stejně jako na předchizích počinech, i zde se drží v rovině napodobující originalitu Layna. Vokály mají  podobnou barvu hlasu, frázování i "manýry", až by se chvílemi mohlo zdát, že to na nás ze záhrobí volá samotný Staley. Je těžké označit tuto skutečnost za klad nebo zápor. Názory se na to musí logicky různit. Pro mne jako pamětníka je to ale logický hlasový styl, který k ALICE IN CHAINS prostě patří. Otázkou tak zůstává, jak dalece se DuVallovi a Cantrellovi (bez drogového rauše) daří dosáhnout kromě napodobování i tu vypjatou sílu Laynova původního projevu. Myslím, že v tomto ohledu jsme kdesi na půl cesty. Vokály jsou přesvědčivé, ale přestože se nedrží někde u zdi, místy je projev tak nějak příliš hodný. Chybí ta rozechvělá naléhavost, a i když se třeba v "Drone" do silovějšího projevu tlačí, v hlavě jako bych slyšel mnohem vypjatější a uřvanější verzi od Layne Staleyho. Na druhou stranu přináší DuVall prvek uvolněnosti, který ve skladbách funguje bez sebemenšího nesouladu. Třeba v "Never Fade" se tak do jisté míry vymaňuje ze zmíněného stigma napodobování.

Ale jak už bylo napsáno výše, Cantrell se zjevně zcela úmyslně snaží evokovat v pamětnících vzpomínky. Objevuje se to silně i v textech, třeba právě titulní skladby: "Living the past you find out it's hard to stay sober". Ve mě nejvíce nostalgie vyvolává skladba "Red Giant" a hlavně “So Far Under”, která je jako výlet do daleké minulosti, a jak to po stránce vlastních hudebních motivů, tak i tempem a náladou. Tuhé riffy jako by propadly časem z alba "Dirt". A přes tento oslí můstek se tak dostávám ke srovnání, které chtě nechtě prostě musím udělat. Protože právě při srovnání s nadčasovou deskou "Dirt" chybí novému albu důraznost, syrovost a intenzita. Při přímém souboji (poslechu obou alb za sebou) tak u mě "Rainier Fog" celkem jednoznačně prohrává. Ale to je možná jen problém člověka, který si sám pro sebe zařadil "Dirt" kamsi na vrchol své sbírky. (A světe div se, vážně ho mám na horní polici své skříně s cédéčky. Tak jasně, může za to i abeceda).

Každopádně si dovolím vystřihnout Jerry Cantrellovi poklonu za jeho nestárnoucího ducha a vytrvalost, s jakou se drží svého "kopyta". Ať vám to stále šlape pánové, mé někdejší mladé já vám tleská.

 Přidejte svůj názor

Noisy

Verdikt

Poslední bohatýr grunge stylu stále bojuje se ctí a i v dnešní době dokáže přinášet porce zajímavé a osobité rockové hudby.

Hodnocení

Autor
7,5 / 10
Redakce
-

Další informace

Stopáž: 53:21

Studios: Henson Recording in Los Angeles, Nashville studio, Studio X - Seattle; Produkce: Nick Raskulinecz

aliceinchains.com/

Sestava

Skladby

  1. The One You Know
  2. Rainier Fog
  3. Red Giant
  4. Fly
  5. Drone
  6. Deaf Ears Blind Eyes
  7. Maybe
  8. So Far Under
  9. Never Fade
  10. All I Am

Diskografie

Rainier Fog (2018)
The Devil Put Dinosaurs Here (2013)
Black Gives Way To Blue (2009)
The Essentials Alice In Chains (2006)
Greatest Hits (2001)
Live (2000)
Nothing Safe: Best Of The Box/ Music Bank (1999)
Unplugged (1996)
Alice In Chains (1995)
Jar Of Flies (EP) (1994)
Dirt (1992)
Sap (EP) (1992)
Facelift (1990)
We Die Young (EP) (1990)