Když jsem si v recenzi na „Imaginarium“ zažongloval s myšlenkou, že se navzdory nepodlezení kvalitativní laťky začal z projevu Kafkovců vytrácet moment překvapení, nečekal jsem, že to pravděpodobně podobně cítili i sami členové této svébytné formace. Po odjetí turné totiž narukovali s prohlášením, že z důvodu ztráty inspirace je potřeba potulný kabaret zaparkovat a v dobrém se rozejít. Přiznám se, že pro mne bylo hodně těžké tomu všemu uvěřit. Pak jsem ale tuhle náhodně potkal pana Klauna I. a on mi na mou naivní otázku, zda by nebylo záhodno vzkřísit jednu z nejlepších českých kapel odpověděl, že nejenom že se tak již stalo, ale navíc se chystá vydání nejlepší desky v historii souboru.
Až budem proti sobě stát
Až budem hrát, kdo půjde z kola ven
Kdo z nás si první uvědomí
Že tohle už není jenom sen
Nebyly to žádné plané promo řeči. Kapela si k tomu vlastně nachystala ty nejlepší předpoklady. Vzhledem k naprosté absenci jakéhokoliv okolního tlaku měla dosud nejvolnější ruce. Oproštěna od tíhy koncertů se mohla čistě věnovat skladatelské fantazmagorii. A taky jí bylo souzeno vyvětrat zkušebnu a využít ve vlastní prospěch zkušenosti nabyté z vedlejších projektů, na něž byl konečně čas. Výsledkem je skutečně nejlepší deska PRVNÍ HOŘE.
Přitom se stejně jako v případě desky předchozí zase tolik nemění. HOŘE svůj svébytný a léty ošlehaný ksicht můžou těžko maskovat, vždy to mezi nimi hudebně skvěle klapalo a i Marek Urza se dostal do pozice velmi slušného zpěváka. Tak proč takové silné řeči? Rozdíl je tentokrát v tom, že aktuální materiál je svou kvalitou zcela neprůstřelný.
Do mojí kůže se oblíká cizí chlápek
S očima pavouka zlý sliny po větru plivá
Neumí tančit, jen postává v koutě
A divně se kývá
Pomineme-li tradiční a pro mne tak trochu tradičně zbytečné Promluvy, předěly vystříhané z archívů obskurních filmových snímků, tak si na nový nosič našlo cestu celkem jedenáct hudebních položek. A vatovou bychom mezi nimi hledali marně. Je úplně jedno, zda vyzdvihneme klasické groteskní hitovky s reminiscencemi na legendární PRAŽSKÝ VÝBĚR („Viva la Vita“, „Čobol a Čehůň“, „Hymna naděje“ s geniální vsuvkou ze Star Wars) nebo spolkneme mixturu popových slok s prudkými punkovými refrény („Malej pán“) či se necháme uchlácholit lyrickými cajdáky, odkazující na inspirativní období „Commedia dell´arte“ („Půlměsíc“ s čarokrásnou kytarovou vyhrávkou jak od RIVERSIDE, vrstevnatý „Křehký mechanismus pozemského štěstí“, sugestivní „Černej Petr“), případně je štětcem překryjeme temnějším odstínem („Dítě boží“). Vždy dostaneme kompaktní a smysluplnou skladbu, která ohromuje tím, s jakou lehkostí je vystřižená. Jestli je něčím tato deska výjimečná, tak právě pocitem, že tu nechybí a nepřebývá zhola nic. S odstupem času toto tvrzení aplikovat na ostatní desky nemůžu. Rozhodně ne tedy s čistým svědomím, byť je dodnes s velkým zaujetím poslouchám.
Ahoj, jsem nukleární básník
Píšu ti verše jaderný
Že neonoví lidé jsou tak krásní
Vypočitatelní, opakovatelní
A texty? Ty vždy úspěšně dobarvovaly ujetý feeling kapely a i teď se drží ve stylových i kvalitativních intencích. Urzovo střevo je opět řádně promazáno básnickou vlákninou a jeho veršotepectví tak padá do ušních útrob s naprostou samozřejmostí, byť stejně jako tomu bylo v minulosti, není vždy snadné rozklíčovat druhý plán. A situaci neulehčil ani samotný stvořitel, když přiznal, že se v některých případech jedná o pouhý bezmezný průchod myšlenek bez hlubšího kontextu, jak se například děje u strhující bratrovražedné hitovice „Čobol a Čehůň“. Komu to ale může vadit? Život není k**va poezie!
Závěrem tedy musím před „Křehkým mechanismem pozemského štěstí“ smeknout svůj „húseňák“ (zdobený klobouk svobodného chlapce v podlužáckém kroji, pozn. Shnoff). Pod tíhou recenzentského břemena jsem si dával na sepsání dojmů rádně načas, ale o to více jsem se v jeho kvalitách upevnil. Nezbývá, než kapele popřát, aby jim studnice nápadů nevyschla, a aby se jejich věštba o tom, že nebude líp, nikdy nenaplnila.