Pamětníci rudé svatyně bratří v kovu Metalmania nejspíš potvrdí, že jsem ten, který kdysi oslavoval jambickým hexametrem alba RHAPSODY, tančil v kožených slipech kozáčka se zubatým mečem v ruce a s loutnou na hradbách skládal oslavné ódy na Slepé strážce. Hříchy mládí. Když jsem trochu odrostl panošským spoďárům, nadával jsem jak špaček na debilní pózy MANOWAR, na početné kopírkové bandy blbečků v kožence a další nešvary, které pro mne z heroického metalu učinily přehlídku patosu a slabomyslných propriet.
Není nad to pustit si jen tak heavy metalovou desku, kde je tohle všechno v množství skutečně bohatýrském a najednou zjistit, že to člověka baví přesně jako v časech, kdy snil o hradech a mocných krvavých bitvách. A baví ho to proto, že autoři téhle epické šlamastyky udělali prostě jednu drobnost – nahustili pózy na co nejmenší plochu a (redakční kuchař RIP odpustí) oflambovali je ironií a absurditou. Výsledný (sežehnutý) kosmohaggis je jednoduše lahodný.
Kapitána pirátské chásky ALESTORM Christophera Bowese by ještě do nedávna málokdo podezíral, že bude mít svůj milovaný žánr tak moc na protetickém háku, ze všeho nejméně prosolený mořský vlk Louis, který malinko rozpačitě hodnotil debut jeho vedlejšího projektu GLORYHAMMER. Bowes pochopil, že hraní si na metalové piráty je absurdní, ale ještě absurdnější bude, když spojíte středověké bojovníky v kiltech, trolly, démony, jednorožce a čaroděje, a celou tuhle chamraď pošlete nadsvětelnou rychlostí zapalovat vesmír ve zfušovaných marvelovských kostýmech.
V textech i hudbě GLORYHAMMER nenajdete zcela důsledně nic krom stereotypů a klišé. Ale jejich hustota a surreálné spojení zakládají na něco, co angličtina označuje nádherným slovem cheesy. Je to prostor mezi trapným a neodolatelným. Neodolatelně trapná je celá nová deska „Space 1992: Rise of the Wizard Chaos“, která nás, jak název napovídá, posílá červí dírou zpět do osudového roku 1992. Česko a Slovensko si dávají sbohem, v Itálii probíhá akce Čisté ruce a mocní bojovníci z království Fife se vydávají do bitvy poblíž galaktické pevnosti, protože čas Apokalypsy nadešel. Místo mečů mají duhy, místo koní sedlají jednorožce a produkují přitom podobné perly:
Like a tears of the Unicorn
lost in the rain
Chaos will triumph this day
Jejich bojové hymny pokrývají širokou škálu čítankových metalových póz – dunivé manowarovské halekačky („The Hollywood Hootsman“), blindguardianovské bryskní fantasy marše („Questlords of Inverness, Ride to the Galactic Fortress!“), rhapsoďácké prznění klasické hudby („Rise of the Chaos Wizards“), kozaté osmdesátkové metal-turbo-disco („Universe on Fire“), prostě ty nejepičtější monumentálně klenuté vypalovačky, jaké může současný heavy metal nabídnout („Heroes of Dundee“, „Apocalypse 1992“). Podobně jako na obalu není ani na albu nic komplikovaného. Vezměte pár metalových evergreenů, poslepujte je na malém prostoru, dejte jim co nejkřiklavější barvy a pošlete to do Galaxie šířit lásku, chaos a jednorožce.
A proč je to celé tak strašně zábavné a při vší přepálenosti to nebudí pocit nevolnosti? Jednak proto, že celý line-up klávesovým generátorem patosu Bowesem počínaje, vokálním mistrem teatrality Thomasem Winklerem konče, odvádí prvotřídní práci (navíc velmi kvalitně zprodukovanou), jednak proto, že se tu hlásí o slovo syndrom Strážců galaxie. Pamatujete na nedávnou marvelovku, která měla zdánlivě celé superhrdinské univerzum dokonale na salámu, aby nakonec uprostřed úsměšků vzdala svým závěrem čest jeho neodolatelné poezii? Stejně fungují i GLORYHAMMER. Ušklíbají se, ale ne proto, že by jim byl heavy metal k smíchu a chtěli ho parodovat.
Tahle kapela si všechny pózy užívá tak mohutně, že nakonec člověk podléhá i tomu, k čemu měl doposud ironický odstup. GLORYHAMMER jsou metaloví Strážci galaxie a „Space 1992: Rise of the Wizard Chaos“ heavy metalový blockbuster roku… Netušil jsem, že to někdy pronesu zcela vážně, ale (au!) „Bravo, kapitáne Bowesi!“
