Samhainfest 2014 Hungary & Romania tour - (1. část deníku CRUADALACH z cesty do země Vlada Draculy)

Samhainfest 2014 Hungary & Romania tour - (1. část deníku CRUADALACH z cesty do země Vlada Draculy)

Samhainfest 2014 Hungary & Romania tour - (1. část deníku CRUADALACH z cesty do země Vlada Draculy)

Samhainfest 2014 Hungary & Romania tour - (1. část deníku CRUADALACH z cesty do země Vlada Draculy)

Nabídka napsat tour (no, spíš minitour) report pro Metalopolis se neodmítá, což je důvod, proč můžete číst následující řádky. A pokud vydržíte až do konce, samozřejmě si toho budu moc vážit, byť naše pětidenní výprava čítala pouze čtyři koncertní zastávky, nikdo se během ní nezabil ani neskončil v nemocnici, dokonce i poblité bychom spočítali na prstech jedné ruky a navzdory očekávání bylo v transylvánských horách vzhledem k prodlouženému babímu létu ještě docela teplo. Žádná pekla jako Ripovy ESAZLESA (pamatujete deníky z tour na Ukrajině a v Pobaltí?) nás nakonec nepotkaly, ale i tak máme zážitků dostatek... No, posuďte sami.

Nejdřív ale drobnější teoretický úvod. Není žádným tajemstvím, že k pohodlnějšímu hraní za hranicemi se snáze dostanou kapely schopné zorganizovat vlastní koncerty/festival a dotáhnout na oplátku nějaké hraní chtivé subjekty k nám. Své o tom ví slovenský DOOMAS, jehož organizátor stojí za úspěšným Gothoom Oper Air v Nové Báni, nebo plzeňská PANYCHIDA, kterou jejich Phantoms of Pilsen dostal letos opět do srdce Balkánu. My, tedy CRUADALACH, zase máme náš malý Samhainfest/Beltinefest (jméno reflektuje to, jestli koncerty děláme na jaře nebo na podzim), kdy na výměnu vozíme žánrově spřízněné menší kapely na základě jednoduchého mechanismu "každý si cestu hradí komplet sám", protože díky tomu se musí skutečně snažit udělat své vlastní akce co nejlepší.

cruadach

Základ cesty do přeci jen už docela vzdáleného Rumunska vznikl loňský podzim, kdy se nám ozval Dorel z menší agentury Rusidava Management s tím, že má k ruce mladičkou kapelu An Theos sídlící v Bukurešti, kterou by rád dostal na české Samhainfesty výměnou za koncerty po Rumunsku. Já vždy skáču po příležitostech zahrát si na nových místech jako slepice po flusu a Rumunsko mám hluboko zakuté v srdci od té doby, co jsem v roce 2010 strávil šest dní v pohoří Făgăraș, nejvyšších horách Rumunska, a zažil tak jedny z nejkrásnějších prázdnin ve svém životě. Navíc mě přesvědčil sám Dorel, který nejen, že psal špičkovou angličtinou a naprosto realisticky odhadl možnosti všech přítomných, čili jsme ani jedinkrát od prvního kontaktu až do teď, kdy skončila balkánská část Samhainfestů, neměli jediné nedorozumění. Což, jak ví každý, kdo trochu cestuje s kapelou, nebývá rozhodně vždy pravidlem a ve chvíli, kdy cestujete takovou dálku do neznáma, se už přeci jen potřebujete mít možnost na někoho spolehnout.

V Rumunsku měly být tři koncerty. Původně v Timisoara, rodišti NEGURA BUNGET i DORDEDUH, Sibiu (na které mám opravdu kouzelné vzpomínky, jde o saskou kulturou ovlivněné městečko v srdci Karpat) a Bukurešti. Postupem času Timisoaru nahradila Oradea (o něco víc na sever, blíž k maďarským než srbským hranicím) a Sibiu Brasov, město, o kterém jsme věděli vlastně jen to, že poblíž je Bran, jedno ze tří míst spojovaných s Vladem III. Draculem. Už při letmém pohledu na Google Maps bylo jasné, že přejezd Praha – Oradea, kde měla být první show, je bez zastávky nemožný, pokud nebudeme vstávat ve dvě ráno, a tak na nás bylo zajistit si po cestě koncert v Maďarsku. Jak jsem psal výše, v Budapešti máme naštěstí desítky známých, a tak nakonec padla volba na našeho kámoše Bálinta Keményho, zručného kytaristu, který si prošel řadou místních kapel, ale také s CRUADALACH odjel tři zastávky v Polsku v době, kdy náš Tomáš nedostal volno v práci. Když nad tím tak přemýšlím, s Crua hrál na pódiu už i Rakušan, Polky, Chorvatka a Maďar, některé koncerty jsme tedy byli skutečně mezinárodní seskupení, ale to je jiný příběh.

cesta

Teď je 2. 10., chladné čtvrteční ráno, a čas vydat se do Budapešti. Čeká nás klub Route 66, malý, zapadlý klub, kde jsme dosud nehráli. Doprovází nás tři maďarské kapely hrající různé odnože melodického metalu, většina z nich čítající minimálně šest členů. To ale u kapel, s nimiž hrajeme, není nijak netypické, ostatně i nás je osm, s příležitostnými hosty až dvanáct. Vzhledem k tomu, že naše dechařka Petra má stále doma ještě velmi malé děti a jedna z houslistek Hanka nakonec dostala volno v práci, mohli jsme dle našeho pravidla "alespoň dva ze tří akustických nástrojů musí být ready, abychom byli schopni odehrát slušnou show" jet v sedmi bez Petry, nechat ji doma starat se o rodinu a místo toho nabrat v Brně mého dlouholetého kámoše Typhona (přezdívka z blackmetalových dob, kdy byl ještě kytaristou dnes již neexistujících SVARDENVYRD a posléze se mnou hrál v rovněž dávno zaniklých HYPERBOREAN DESIRE), který nám měl dělat pohůnka přes merch a otroka přes auto (rozuměj řidiče). Hned na začátku nám cesta dobře začala, protože náš basák Onďa zapomněl doma krabici s nově došlým merchem (většinu trik jsme vyprodali na naší poslední zastávce v Německu s MANEGARM a CRUACHAN, museli jsme tedy doobjednat nové kousky), takže jsme nabrali hodinové zpoždění ještě před výjezdem a následně další hoďku v zácpě na naší kultovní D1, kde už známe každou benzínku, každej hajzl a každou nechutnou klobásu/bagetu jak svý boty.

Do Budapešti dorážíme až za tmy a vědomi si poslední eskapády, kdy jsme zjistili, že ve městě jsou dvě ulice téhož jména, každá na druhém konci aglomerace, jsme byli trochu nervózní, kam nás GPS zavede. Naštěstí vše vypadalo dobře. Route 66 jsme našli okamžitě, vstupné bylo grátis, což zaručovalo slušnou účast a na uvítanou jsme dostali toasty se sádlem, chilli a cibulí. Nechutně znějící snack byl překvapivě dobrý. Jak psát o koncertě a vynechat klišé? Jednoduše tím, že ho celý přeskočím, a tak pokračujme až ubytováním u Bálinta doma v klasickém studentském bytě, kde klučina bydlí s půlkou své kapely. Zkouší tedy patrně "o něco" častěji než my, jak šlo vypozorovat z kytarových aparátů přímo v obýváku i cvičných elektronických bicí. Budapešť je známý svou architekturou, což lze vypozorovat i z řešení bytového bydlení: na sídliště vejdete zamčenou branou do kruhového prostoru náměstíčka, kolem kterého se tísní přibližně pětipatrové řadovky, co pojmou stovky bytů. Všechno přitom přesto působí překvapivě velmi prostorně a příjemně. Kromě klasických témat jako chlast, sex a muzika si vybavuji nervozitu našich přátel z ruské zahraniční politiky a všeobecné kurvování na Viktora Orbána s tím, že jde o regulérního fašistu. V Budapešti jsme projeli i kolem honosného regionálního sídla partaje Jobbik, což je další neklamný důkaz toho, že země na tom momentálně opravdu není nejlépe. Naštěstí to tak nevypadalo alespoň z vyhlídky nad Budapeští u ohromující heroické sochy z roku 1848 ("asi bys to mohl nazývat naší verzí sochy svobody") věnované "vojákům bojujícím za svobodu" – evidentně nadčasové. Zatímco Buda působí na první pohled jako kterékoli industriální město, výhled na Pešť oslní skvostnou architekturou i za nepříjemné inverze.

cruadalach

Po krátkém výstupu na vyhlídku nad Budapeští je ale nejvyšší čas se sbalit a přejet do Oradey. Pochopitelně nikdy nic nenecháváme v autě přes noc, takže ačkoli nebereme celý backline, kytarové hlavy, všechny osobní věci, nástroje v pevných na míru udělaných futrálech, merch a hromady dalších maličkostí znamenají vždycky půlhodinku přenášení vercajku tam a zpátky, což je zejména ve chvíli, kdy máte mezi dvěma přejezdy tři hodiny na spaní, docela nepříjemné. O tom ale až později. Ještě před klubem v Budapešti se nám stal první problém. Nějak se nám porouchalo ovládání bočních dveří (kterými se dostává ven dobrých šest lidí), pročež půlka kapely asi hodinu spekulovala, jak to zařídit, aby se dveře daly opět otevírat. Poměrně dlouho jsme se plácali ve dvou možnostech – nechat dveře odemčené a umožnit každému, ať se dostane dovnitř, nebo je nechat trvale zavřené a v případě větší nehody většina kapely uhoří. Nakonec ale Tomáš zvládnul dveře opravit a až do konce výpravy s nimi překvapivě nebyl žádný problém.

Když jsem byl naposledy v Rumunsku, jel jsem vlakem, což znamenalo budíček ve tři ráno na hraniční kontrolu. Vzhledem k tomu, že země je v EU, ale nikoli v Schengenském prostoru, nevěděli jsme, co čekat na hranicích, na něž už našinec není příliš zvyklý. Naštěstí se potvrdilo očekávané – na cestě ven ze Schengenu nikdo nikomu nedělal problémy. To cesta zpět byla o něco náročnější. Kolona kamionů čítala skoro tři kilometry a dle našich zpráv řidiči mnohdy musejí čekat na hranicích až neskutečných 48 hodin. V takovou chvíli se stává z cesty Arad – Szeged prostor, v němž v jednom pruhu jezdí auta v obou směrech, jelikož celý pravý pruh je zabraný kamiony. Na to je ale člověk, který zažil Rumunsko, zvyklý. Stejně jako na to, že na podzimní cestě studenou dodávkou po klubech plných lidí ho nečeká nic menšího, než opětovný návrat angíny. Mně skolilo nachlazení dva dny před odjezdem, takže jsem nechtěl nechat nic náhodě a připravil si krabičky plné ovoce a zeleniny, které jsem v prvních dvou dnech minitour spořádal. Byly toho skoro dvě kila. K tomu samozřejmě nesmělo chybět béčko (kvůli koutkům, pro zpěváka dost nepříjemné), céčko a flaška meruňkovice, kterou jsme v Hodoníně po fesťáku Made of Metal dostali od nejmenovaného dlouholetého matadora tohoto webzinu. Snad ho potěší, že jeho matroš chlemtali až v Bukurešti a pomohl mi vypálit červa. To je pro jihomoraváka koneckonců úspěch!

cruadalach

O Oradee nevíme vlastně nic. Přijeli jsme večer pořádně zbití a to už nás znervózňovala další den čekající desetihodinový přejezd do Bukurešti. Dobře jsme přitom věděli, že koncerty v Rumunsku začínají pozdě, a že dnes, v Oradei, hrajeme poslední. Ubytování mělo přitom být k dispozici v přidružené vesnici jménem Sanmartin. Když si to vezmeme kolem a kolem, čekala nás nejtěžší část minitour – odehrát koncert po půlnoci, zvládnout přejezd s tím, že na místě budeme nejdřív ve tři a po sedmé musíme vstávat, abychom stihli dorazit do Bukurešti před osmou večerní. Čáru přes rozpočet nám přitom udělal časový posun, který nikdo z nás nepředpokládal. V Rumunsku je najednou o hodinu víc, a tak jsme chytli skluz. Dorel nám přitom před odjezdem zaslal detailní itineráře s přesným harmonogramem všeho včetně časů na večeře, map, souřadnic a všeho možného, za něž by se nemusel stydět ani herní distributor při přípravě presseventu (živím se jako šéfredaktor herního časopisu, proto ten podivný příměr), nicméně my agilně převzali informace z webu klubu v Oradei, kterým měl být jistý Abyss (eh...). Když jsme tak dorazili do setmělého města, čekaly nás prázdné ulice, v podstatě žádné pouliční osvětlení (ulice rumunských měst jsou výrazně temnější než ty naše, k tomu si připočtěte desítky kilometrů pustiny kolem a máte obraz evokující noirovější verzi amerického středozápadu) a zamčený klub s vývěsním štítem s nápisem Abyss. Z kanálů stoupala pára, lehce mrholilo a nikde ani živáčka...

Pokračování příště!

 5

Další informace