SIGUR RÓS - Kveikur

SIGUR RÓS - Kveikur

SIGUR RÓS - Kveikur

SIGUR RÓS - Kveikur

SIGUR RÓS mají novou desku. A to už samo o sobě znamená v hudebním světě docela slušný poprask. O populárním seskupení muzikantů se již dávno nehovoří jako o hudebním překvapení či pošucích odněkud z Islandu. Vystupují jako hlavní hvězdy na velkých festivalech, prodávají značné množství desek, fanoušci i média je milují. Dosáhli snad největšího úspěchu z tvůrců řazených mezi post-rockovou vlnu. Objevili se dokonce i v seriálu Simpsonovi. Už dávno jsou velkou kapelou.

Přitom zůstávají sví. Ono to vlastně ani jinak nejde, když si vyvinuli vlastní, nezaměnitelný zvuk, frontman zpívá falzetem a ještě k tomu v islandštině a introvertní image zjevně není jen pouhou stylizací.

Dokladem toho je i zatím poslední album „Kveikur“, po letech první nahrávka bez multiinstrumentalisty Kjartana Sveinssona, jehož odchod - a to ostatně přiznává i kapela samotná - ovlivnil celkové vyznění. Faktem je, že „Kveikur“ je oproti minulosti nahrávkou poměrně přímočarou a místy dokonce i razantní. V porovnání s předešlým „Valtari“ se tak jedná o dost velký krok vpřed, resp. úplně stranou.

SIGUR RÓS

Rozhodně to ale není ani tentokrát na úkor oné specifické éteričnosti a magické atmosféry. Ještě stále mám poměrně živě v paměti jejich vystoupení na loňském ročníku festivalu Colours of Ostrava, kdy osobitá hudba v kombinaci se světly, projekcí a doprovodnými sbory, smyčci a žesti utvořila poměrně unikátní zážitek nezřídka doprovázený husí kůží. A právě skladby z tohoto alba jej učinily ještě intenzivnějším. To když se z toho všeho poklidného rozjímání odkudsi vynořila tvrdší pasáž, jako určitá zvuková hradba způsobila skvělé osvěžení a přenesla posluchače z úplně jiné dimenze zpět do reality.

Jako střet dvou světů působí i celé album. Z křehkých pasáží vyrůstá agrese, a byť se o ní dá hovořit víceméně jen jako o agresi vedené v intencích SIGUR RÓS, je hned na první poslech jasné, že je tu něco jinak. Skladby jsou skutečně mnohem víc přímočaré, obsahují dokonce industriální prvky a čas od času se vyskytne i něco jako refrén. Rozhodně se nejedná jen o jakési abstraktní obrazce. Na škodu to rozhodně není, doposud křehká tvorba SIGUR RÓS tak dostává úplně nový rozměr a posluchač je díky tomu bezprostředně vtažen do děje.

Přesto zůstávají ve svém vesmíru tito Islanďané i nadále sami.

 Přidejte svůj názor

Deadmann

Verdikt

SIGUR RÓS tentokrát vsadili na agresivnější a přímočařejší pojetí, avšak ve svém vesmíru zůstávají i nadále sami.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
7,8 / 10
Čtenáři
8,2 / 10

Další informace

Stopáž: 48:22

Produkce: SIGUR RÓS
Studio: Sundlaugin Studio, Eldorado Recording Studios, Pacifique Studios

www.sigur-ros.co.uk

Sestava

Skladby

  1. Brennisteinn
  2. Hrafntinna
  3. Ísjaki
  4. Yfirborð
  5. Stormur
  6. Kveikur
  7. Rafstraumur
  8. Bláþráður
  9. Var

Diskografie

Átta (2023)
Kveikur (2013)
Valtari (2012)
Inni (live) (2011)
Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust (2008)
Takk... (2005)
( ) (2002)
Ágætis Byrjun (1999)
Von (1997)

Jiné pohledy

7,5 / 10
Bylo chybou toto uskupení pustit v posledních letech ze zřetele. Loňský vynikající koncert v rámci iTunes festivalu byl podnětem k poslechu posledních nahrávek SIGUR RÓS. Výraz Islanďanů je už trochu někde jinde, než v dobách, kdy jsem je poznal, ale pestrá a emocionálně předsi jen radostnější současná poloha má opět hodně do sebe. SIGUR RÓS zdárně pokračují a o nějakém sebevykrádání anebo úpadku nemůže být řeči.
Dalas | 6. února 2014

 

8 / 10
Musím se na tomto místě kajícně doznat k počátečnímu nepochopení a zavržení nové desky jedné z mých nejoblíbenějších skupin. Zprvu jsem jí nevěnoval dostatečnou pozornost a po menším naťuknutí ji odhodil do rohu pokoje s trousícími poznámkami o mdlosti, nepotřebnosti a definitivnímu vyschnutí pramene kdysi plného uhrančivých nálad Islanďanů. Po následném oprašování a několikanásobném pozorném vyslechnutím, zůstal jsem jako opařený stát nad skutečnosti, že nová nahrávka není takovou, jakou jsem si vsugeroval, nýbrž (ať už to zní klišovitě) má rostoucí tendence, překypuje sevřeností, svěžestí a po procitnutí i jistou návykovostí, kterou jsem v takové míře naposledy pociťoval u „Takk...“. Ačkoliv má posluchačská kariéra s těmito nezaměnitelnými post-rockery bude i dál nejvíce spjata s trojlístkem alb vydaných v období 1999 až 2005, „Kveikur“ zůstává počinem úctyhodným a nesmírně poutavým, přes svůj potemnělý a přímočařejší charakter ukazující v posledních letech tápající legendu v jiném, ale neméně vzrušujícím světle.
Hooya | 3. února 2014